E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Do naha. Prostě do naha. - Foto Video, Petr Jan Juračka

 

O fotografování vědců jsem toho napsal již mnoho. Až tak mnoho, že jsem začínal mít pocit, že už se v jejich vrtoších vyznám a jen tak mě nepřekvapí. A to byl přesně ten moment, kdy se stalo to, co se stát mělo – šel jsem fotit profesora imunologie Jana Černého. Známe se již poměrně dlouho – před deseti lety jsem u něho dělal zkoušku z biologie buňky, po čase se z něj stal proděkan a začali jsme spolupracovat na různých zajímavých celofakultních projektech. O to více bylo mé překvapení vlastně nečekané a příjemné…

Honza si pro mě přišel tak, jak je to pro něj obvyklé. Unavený, s kafem z automatu v ruce, ale veselý a usměvavý jako vždy. Celá pracovna se s ním dala hned do řeči, až jsme skoro zapomněli, že dnes máme fotit pro nový fakultní web. Z řeči vyplynulo, že se z něj stává otužilec. Chodí se koupat do příšerně studené vody a dělá mu to dobře. „Petře, mně se fakt dnes nechce fotit někde v laborce…“ jukl na mě lišácky jedním okem a bylo vcelku jasné, kam míří. Začal jsem hned obtelefonovávat vedení naší botanické zahrady, zda by nás nepustilo do bazénku ve skleníku. Byl večer těsně před Vánoci a zahrada byla již zavřená. Nakonec jsem to ale přes několik telefonátů vyjednal, dostali jsme půl hodiny. Vešli jsme za chvíli do potemnělého tropického skleníku a měli jsme jasno. Honzovi musí z vody vykukovat jen hlava, aby bylo vidět, jak je do přírody doslova ponořený. Musel jsem proto do vody za ním, abych jej nefotil z nadhledu. Chtěl jsem do vody hopnout v trenýrkách, ale voda byla hodně nad pás. Neměl jsem žádné převlečení, venku bylo chladno a za hodinu už jsem měl přednášet na druhém konci Prahy. „Petře, jestli ti to nevadí, já to teda vezmu do naha,“ pronesl zničehonic Honza a vyřešil tak můj problém. Během pár sekund jsme byli oba nazí ve vodě. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že je v bazénku mnohem více ryb, než jak to vypadá za dne ze souše. Ty malé mě neustále ožíraly na všech možných částech těla. Když mi ale doslova mezi nohama proplavala jakási metrová obluda, dostalo focení konečně ten správný švih… „Co s tím světlem, není tu moc tma?“ zeptal se ještě. „Je. Ale uděláme z toho výhodu!“ odvětil jsem sebevědomě a začal přemýšlet, co s tím. Netrvalo dlouho a ten správný postup jsem myslím našel – chtěl jsem totiž docílit ostrého obličeje v dobře prosvětleném bazénku, ale vystihnout přitom i onu potemnělou večerní atmosféru. Nikdy jsem nic podobného vlastně nedělal, ale zhruba za pět minut to tam začalo padat.
A jaký že byl tedy onen set-up? Fotografoval jsem z ruky s časem dvě sekundy a citlivostí 1000 ISO. Díky tomu jsem byl schopen vykreslit celý skleník, přestože byla již velká tma. Až taková, že jsem si na ostření musel svítit iPhonem. Ostřil jsem ručně v režimu živého náhledu na přiblížený detail Honzova obličeje. Protože jsem ale nemohl zaručit přesnou vzdálenost sebe sama od objektu (pro focení bylo nutné odložit telefon do květináče asi metr vedle), přiclonil jsem raději na f/5,6. Ale jak to, že je tedy při tak dlouhém čase obličej ostrý? Využil jsem dvou bezdrátově odpálených blesků (na každém břehu jeden) s tím, že doba záblesku je natolik krátká, že Honzův výraz bezpečně zmrazí. Nemusel jsem se přitom obávat, že by se během dvou sekund jeho obličej nějak výrazně rozmazával, neboť jsme stáli v tom nejskrytějším koutě a bez blesku se v místě Honzovy hlavy exponovala spíše jen černá tma. Díky tomu mohl vlastně jeho obličej i více vyniknout, většina skleníku je totiž mírně rozmazaná.
Popřáli jsme si hezké Vánoce a každý jsme běželi dál svou cestou. Až doma mi pak došlo, že to vlastně bylo strašně fajn. Tohle je totiž práce za všechny prachy!
 

Publikováno: Čtvrtek 28.01.2016 10:40

Akce dokumentů

Kategorie: