Emancipace české přírodovědy a vznik přírodovědecké fakulty

Roku 1871 přešel na univerzitu z české polytechniky prof. František J. Studnička (1836–1903), který zavedl české přednášky z matematiky a svým příkladem působil i na další přednášející. Rozdělení stávající Karlo-Ferdinandovy univerzity roku 1882 na českou a německou bylo výsledkem dlouhého vývoje a významným mezníkem v emancipaci české vědy. Znamenalo zásadní stimul také pro další rozvoj přírodních věd, pro něž se v rámci samostatné přírodovědné a matematicko-fyzikální sekce počet vědeckých míst téměř zdvojnásobil. Vědecká práce se soustřeďovala v univerzitních ústavech, seminářích a proseminářích, jejichž posláním již nebyla jen příprava pro učitelství, ale i samostatná vědecká práce. Po rozdělení měly přírodovědné obory na filozofické fakultě šest ústavů a matematicko-fyzikální seminář. Výuku zajišťovalo sedm řádných profesorů, jeden mimořádný a šest soukromých docentů. V čele fyzikálního ústavu stál prof. Čeněk Strouhal (1850–1922), který vedl ústav až do roku 1920, ředitelem chemického ústavu byl prof. Vojtěch Šafařík (1829–1902), botanický ústav vedl L. Čelakovský, zoologický A. Frič, mineralogický ústav prof. K. Vrba a geologický prof. Jan Krejčí (1825–1887).

Pod vedením těchto osobností začali pedagogicky a vědecky působit soukromí docenti, z nichž na počátku 20. století vyrostla generace mezinárodně významných osobností. Filozofická fakulta se stala společným pracovištěm přírodovědných oborů, které před první světovou válkou zastihla éra opravdu světového vzmachu. V těchto disciplínách badatelé překonávali rámec národně chápané vědy a přistupovali zejména k moderním metodám laboratorním a experimentálním. V chemii je tento trend spojen se jmény zakladatele experimentální organické chemie B. Raýmana a chemie anorganické a analytické B. Braunera. V geografii přednášel fyzikální zeměpis docent všeobecného a srovnávacího zeměpisu Jan Palacký (1830–1908), syn Františka Palackého, nové směry v geologickém bádání razil mineralog František Slavík (1876-1957). Přednáškami z anatomie a systematiky nižších zvířat začal působit soukromý docent zoologie a srovnávací anatomie F. Vejdovský, po J. E. Purkyňovi nejvýznamnější osobnost české biologie druhé poloviny 19. století. Založil českou moderní experimentální přírodovědu a z jeho školy vzešla plejáda špičkových badatelů, kteří udávali ráz české biologii celou první polovinu 20. století a v podstatě stáli u zrodu přírodovědecké fakulty.

Co do rozsahu a kvality byla česká přírodověda na počátku 20. století zcela na úrovni jiných vysokoškolských pracovišť v Evropě. Stále zřetelněji se ukazovalo, že pro rozvoj, specifické požadavky a diverzifikaci přírodovědných oborů je rámec filozofické fakulty svazující. Působil přitom právě i vzor předních evropských univerzit, které zpravidla již měly zřízené samostatné přírodovědecké fakulty. Proto již v roce 1908 podali čeští přírodovědci návrh na rozdělení filozofické fakulty a vytvoření nové přírodovědecké fakulty. V čele tohoto úsilí stáli především profesoři přírodovědných ústavů mladší generace Bohumil Němec, František Slavík, Karel Petr a další. Oddálení jejího vzniku přinesla první světová válka. Po vzniku samostatného Československa byla v kontextu reorganizace vysokoškolského studia a vědecké politiky nového státu záhy obnovena jednání, která nakonec vyústila ve zřízení samostatné Přírodovědecké fakulty, které bylo vyhlášeno 24. června 1920. Jako poslanci prvního Národního shromáždění se o to obzvláště zasadili profesoři Bohumil Němec, Otakar Srdínko a František Mareš.

Přírodovědecká fakulta se stala pátou fakultou Univerzity Karlovy, tedy první z řady novodobých fakult, které doplňovaly čtyři klasické. Při vzniku získala budovy v rozsáhlém velkoryse rozvrženém areálu s botanickou zahradou na pražském Albertově, části Prahy pojmenované po významném českém chirurgovi působícím ve Vídni prof. Eduardu Albertovi (1841–1900). Univerzitní areál byl budován od počátku 20. století, za první republiky i po 2. světové válce a patří k němu budovy fakult lékařských, přírodovědecké i ČVUT. Jeho dominanty tvoří Hlavův patologicko-anatomický ústav a Purkyňův ústav embryologie a fyziologie od architekta A. Špalka.

Vědecká a pedagogická práce jednotlivých ústavů sice mohla kontinuálně navázat na předchozí výsledky, na úspěchy jednotlivých oborů a mezinárodní prestiž jejich představitelů, avšak prostor pro další rozvíjení přírodních věd se velmi znatelně rozšířil. Výuka na nové fakultě byla zahájena od zimního semestru 1920-21. V prvním semestru bylo zapsáno 719 posluchačů přírodních věd a matematiky a 130 posluchačů farmacie. Fakulta zajišťovala studium matematiky, fyziky, chemie, biologie, geologie a geografie. Bylo na ní třináct ústavů, dva semináře, proseminář a kabinet, působilo zde patnáct řádných a devět mimořádných profesorů. Prvním děkanem samostatné fakulty byl profesor matematiky Karel Petr (1868–1950).

Autorem textů je dr. Tomáš Hermann z katedry filosofie a dějin přírodních věd