Přírodovědecká fakulta od založení do roku 1989

Dvacetileté meziválečné období lze bez nadsázky považovat za vyvrcholení téměř stoletých snah o odpovídající institucionální zakotvení české přírodovědy. Její odborný dosah se v dalším období opakovaných politických zvratů, zasahujících posléze každou generaci, již nepodařilo obnovit. Před uzavřením vysokých škol v roce 1939 – přes nepříznivý zásah hospodářské krize na konci 20. let provázený omezením státních dotací – představovala Přírodovědecká fakulta se svými 18 ústavy a čtyřmi semináři pracoviště, které se svými vědeckými výsledky a úrovní svých absolventů stavělo mezi přední přírodovědecká pracoviště v Evropě. Vědecko-pedagogická činnost se opírala o systém moderně vybavených laboratoří, sbírek a knihoven, umožňujících důkladnou přípravu absolventů a skýtajících možnosti úspěšné vědecké práce.

V čele jednotlivých ústavů stáli renomovaní vědci s bohatými zahraničními zkušenostmi, kteří připravovali další generaci přírodovědců. Řada z nich přitom představovala rovněž významné popularizátory a vůbec osobnosti veřejného života. Můžeme jmenovat profesora botaniky Bohumila Němce (1873–1966), jehož veřejné angažmá ho přivedlo roku 1935 až k prezidentské kandidatuře; mineraloga Františka Slavíka (1876–1957), fyzikálního chemika Jaroslava Heyrovského (1890–1967), jediného nositele Nobelovy ceny z řad profesorského sboru; zoologa Julia Komárka (1892–1955), filozofa Emanuela Rádla (1873–1942), Jindřicha Matiegku (1862–1941), jehož škola fyzické antropologie dosáhla evropského věhlasu; parazitologa Otto Jírovce (1907–1972), botanika Karla Domina (1882–1953), prvního čs. profesora genetiky Artura Brožka (1882–1934) a jeho pokračovatele Karla Hrubého (1910–1962), geologa Radima Kettnera (1891–1967), geografy Václava Švamberu (1866–1939) a Viktora Dvorského (1882–1960), demografa Antonína Boháče (1882–1950), chemika Bohuslava Braunera (1855–1935) a mnoho dalších.

Německá okupace českých zemí v březnu 1939 vedla k destrukci vysokého školství. Během koordinovaného zásahu okupační moci byly 17. listopadu 1939 všechny české a moravské vysoké školy (a univerzitní knihovny) uzavřeny, část studentů pozatýkána a odvlečena do koncentračních táborů a majetek včetně sbírek, knihoven a technického vybavení zabaven. Členové profesorských sborů byli buď převedeni pod jiné resorty, přeřazeni na střední školy, dáni na tzv. dovolenou s čekatelným či posláni do důchodu. Oběťmi různých forem nacistické perzekuce v letech 1939–1945 se stalo mnoho pracovníků, studentů a absolventů Přírodovědecké fakulty. Mezi přímé oběti na životech patřili doc. antropogeografie a dlouholetý prezident Čs. statistického úřadu Jan Auerhan, prof. experimentální fyziky Václav Dolejšek, doc. mineralogie Radim Nováček, prof. zoologie Jaroslav Štorkán, prof. experimentální mineralogie František Ulrich a prof. teoretické fyziky František Záviška.

Nová kapitola života fakulty se otevřela po skončení války a téměř šestileté nucené přestávce ve výukové i výzkumné činnosti. Přednáškové síně zaplnily stovky posluchačů, učitelé za vydatné pomoci studentů urychleně obnovovali provoz v ústavech a laboratořích a rekonstruovali zničené či rozkradené sbírky. Na uvolněná místa usedla celá řada nově jmenovaných profesorů a docentů, svou vědeckou dráhu začali mladí asistenti. Brzy však i do života fakulty zasáhly politické události, které na dlouhých 40 let ovlivnily osudy Československa. Únorový převrat roku 1948 a nástup vlády Komunistické strany Československa vedly k postupnému podřízení celé oblasti vědy a školství sovětskému modelu. Ideologická dominance, zajišťovaná neomezenou mocí bezpečnostního aparátu podřízeného vedoucím strukturám komunistické strany, musela nutně zasáhnout i přírodní vědy, a to od systému jejich organizace až po ideologické zásahy přímo do svobody vědeckého bádání. Došlo k nucenému odchodu řady učitelů i studentů. Někteří vědečtí pracovníci našli zaměstnání ve vědeckých ústavech vznikající Československé akademie věd (ČSAV), jiní volili cestu emigrace.

Nový zákon o vysokých školách z 18. května 1950 sloučil příbuzné obory a místo dosavadních ústavů vznikly katedry. V roce 1952 došlo k rozdělení dosud jednotné Přírodovědecké fakulty na fakulty tři: matematicko-fyzikální, geologicko-geografickou a biologickou; z velkých kateder byl vytvořen větší počet kateder s užší specializací. Rozdělení základních oborů do samostatných fakult se však neosvědčilo, a tak v roce 1959 došlo k další reorganizaci, při níž byla sloučena fakulta biologická a geologicko-geografická s obory chemickými a vytvořena Přírodovědecká fakulta v dnešní podobě. V 60. letech se dařilo prosazovat některé moderní trendy ve výzkumu a výuce a v průběhu tzv. pražského jara roku 1968 fakultní veřejnost podpořila demokratizační změny. Byla ustavena i rehabilitační komise, která řešila případy postižených pracovníků a studentů a v omezené míře se snažila zjednat nápravu. Okupace vojsky Varšavské smlouvy a tzv. normalizace zastavily nové naděje a trendy. Následovala další vlna prověrek v letech 1969–1971 a nucené odchody. Fakulta si poměrně vysoký standard udržela i v soukolí drastických politických praktik, a to zejména díky každodenní vědecké a pedagogické práci svých řadových pracovníků.

Autorem textů je dr. Tomáš Hermann z katedry filosofie a dějin přírodních věd