E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Spor o nejstaršího ostnokožce

Ostnokožci jsou kmenem živočichů, kteří osidlují mořské ekosystémy již stovky milionů let. Během této dlouhé doby stihli vytvořit mnoho vývojových linií, z nichž řada světové oceány již nenávratně opustila. V nedávné době se na stránkách časopisu Nature Communications rozhořela polemika okolo “nejstaršího ostnokožce”, do níž zasáhl i paleontolog z naší fakulty prof. Oldřich Fatka s absolventkou PřF UK dr. Martinou Nohejlovou, nyní pracující na České geologické službě.

 

Těsně před tím, než byla média celého světa ovládnuta tématem virové epidemie, 25. března tohoto roku, vyšla v prestižním vědeckém časopise Nature Communications studie Timothy T. Toppera a jeho kolegů, která oznamovala převratný objev. Ve fosílii objevené v roce 2012 v čínské provincie Chu-pej, pojmenované Yanjiahella biscarpa, spatřil vědecký tým úplně nejstaršího ostnokožce světa. Má tedy jít o zástupce linie, která později zrodila všechny lilijice, hadice, hvězdice, ježovky, sumýše a celou řadu dalších, dnes již neexistujících vývojových linií. Ukázání na jednoho takového společného předka, nebo alespoň nejstaršího známého zástupce celé skupiny, je krokem velmi odvážným, ke kterému je třeba mít dobře pospojované důvody. Odborná komunita, která se skládá ze specialistů, kteří objekt svého zájmu nesmírně dobře znají, dokáže být totiž velmi podezíravá a kritická. 

Hned v následujícím čísle časopisu Nature Communications se proto objevil kritický článek podepsaný elitou světových specialistů v oboru paleontologie ostnokožců (včetně prof. Oldřicha Fatky a dr. Martiny Nohejlové), který nadšení z čínského nálezu mírní. A jak zní jejich argumentace? Nejprve si připomeňme jeden důležitý princip biologické (ale i paleontologické) kladistiky, tedy metody, jak hledat mezi organismy příbuznosti. I mezi na první pohled vzájemně nepodobnými organismy lze najít příbuznost tím, že hledáme společné novinky, evoluční inovace (tzv. synapomorfie), které se objevily výlučně v jedné vývojové linii a sdílejí je proto všichni potomci, kteří do této linie patří. 

Ostnokožci, kteří představují kmen druhoústých živočichů příbuzný polostrunatcům (Hemichodrada), se od nich odlišují ve třech velmi podstatných znacích. Tím prvním je houbovitá struktura jejich desek z uhličitanu vápenatého, tzv. stereom. Tento znak se vyskytuje u všech ostnokožců současných i minulých bez výjimky, včetně těch nejstarších bezesporných nálezů ze spodního kambria. Dalším důležitým znakem je přítomnost tzv. ambulakrální soustavy, tedy systému hydraulických panožek, které slouží k pohybu či ke smyslové orientaci v okolí. A konečně poslední zásadní evoluční inovací ostnokožců je pětičetná symetrie jejich těl. Ačkoliv se dospělí ostnokožci vyvíjejí z bilaterálně (dvoustranně) symetrických larev, v okamžiku přisednutí se jejich těla začínají měnit nestejnorodým přirůstáním desek z pravé a levé strany (tzv. extraaxial-axil teorie). Existují i zajímavé případy, kdy dojde k druhotnému zjednodušení tělního plánu zpět na formu dvoustranně souměrnou. Takového jedince však prozradí např. pozice análního otvoru. 

Čínská Yanjiahella biscarpa však žádný z těchto typických znaků neměla. Interpretace této fosílie jakožto “bazálního ostnokožce” či dokonce “bazálního polostrunace”, případně i společného předka obou linií tak podle kritiků postrádá smysl. Co vlastně tedy čínský nález znamená? “Podíváme-li se na mnohobuněčné živočichy (Metazoa), tak co, co sledujeme dnes, jsou vlastně již závěrečné fáze vývoje. V počátcích pozorujeme velké množství experimentů, které nemají pokračování v dalších vývojových liniích. Jak tedy s klasifikací takových nálezů? Pro takové  nejistoty máme v paleontologii “šuplíček” s nápisem “incertae sedis” , tedy “nejasné zařazení”,” vysvětluje profesor Fatka.  

 

Michal Andrle

 

Publikováno: Pondělí 04.05.2020 16:05

Akce dokumentů