E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás: Zelení vetřelci, 2.2.2012, Reflex

Kruté bitvy se neodehrávají jen v živočišné říši, ale i ve světě rostlin… O rozdílech mezi šířením původního druhu a invazí s prof. Petrem Pyškem z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK pro časopis Reflex.

 

Biologické invaze zdaleka neznamenají jen známý bolševník – ten je jen špičkou ledovce.
Není nijak výjimečný, má pouze to štěstí či smůlu, že je statný, nápadný, plodný a dokáže nám i ublížit, takže se nabízí přirovnání k trifidům Johna Wyndhama. Je to ostatně nejvyšší bylina v Evropě a extrémy nás odjakživa fascinují.
Dnes máme již slušnou představu o tom, proč a jak často k biologickým invazím dochází, proč jsou některé druhy invazní a jiné nikoli či proč jsou některé oblasti invazemi zasaženy více než jiné. V posledním desetiletí jsme se tak mohli soustředit na studium důsledků biologických invazí, takzvaného impaktu.
V souvislosti s impaktem je nutno rozlišovat mezi nepůvodním, zavlečeným druhem (těch jsou u nás stovky a žádné problémy nepůsobí) a druhem vskutku invazním (například zmíněný bolševník) a mít na paměti, že zdaleka ne všechny nepůvodní druhy jsou invazní. Kritici invazním biologům občas podsouvají, že děsí veřejnost, že se invaze přeceňují a že nemá smysl rozlišovat, zda je ten který druh někde původní, nebo ne. To je ovšem zavádějící: přestože současné rozšíření rostlinných a živočišných druhů je výsledkem dávných migrací a všechny druhy v minulosti odněkud někam přišly, především z hlediska impaktu je vskutku třeba mezi šířením původního druhu a invazí rozlišovat. Žádný původní druh totiž nikdy nezdecimoval endemické druhy ryb jako okoun nilský ve Viktoriině jezeře, neobsadil půl miliónu kilometrů čtverečních jako nenápadná tráva sveřep střešní ani nehubí domácí příbuzné tím, že na ně přenáší smrtelnou nemoc, jako to dělá americký rak. To, že je druh nepůvodní a šíří se, je třeba brát jako varovné znamení, protože důsledky dříve či později přijdou.

Botanická  McDonaldizace

Jako impakt biologických invazí se nejčastěji uvádí jejich ohrožující vliv na rozmanitost druhů -- biodiverzitu. Je to ale složitější. Invaze sice vytlačují ze stanovišť původní druhy, na úrovni krajiny však jejich celkový počet spíše zvyšují, protože přivádějí takové, jež tu dříve nebyly. Počet druhů ale není všechno.
Háček je v tom, že o invazní druhy není co stát. Invaze totiž způsobují tzv. biotickou homogenizaci – jinými slovy to, že nejúspěšnější invazní druhy jsou natolik rozšířené, že se, s nadsázkou řečeno, vyskytují téměř všude, a tak se nám například květeny evropských zemí za posledních pár století pěkně „zglajchšaltovaly“. Jsou si čím dál podobnější a stírá se jejich unikátní ráz; probíhá tu vlastně taková botanická mcdonaldizace …
O impaktu invazí v Evropě toho víme hodně především díky dvěma velkým projektům financovaným v posledním desetiletí Evropskou unií. Podílel se na nich i Botanický ústav AV ČR ve spolupráci s Přírodovědeckou fakultou UK a Masarykovou univerzitou v Brně. Z více než deseti tisíc nepůvodních rostlin a živočichů, jež v Evropě registrujeme, jsou ekologické či ekonomické důsledky invazí popsány pro něco více než tisícovku. Impakt invazí však neznamená jen změněnou rozmanitost. Možná horší je, že invazní druhy velkoplošně mění fungování ekosystémů: zvyšují obsah živin v půdě, jindy ji zasolují, vysušují, mění stanoviště a potravní nabídku pro živočichy, požárový režim a mnoho dalšího. V Evropě se odhaduje, že nás každoročně důsledky invazí stojí téměř třináct miliard eur, a to je odhad dozajista konzervativní, protože pro mnoho invazních druhů ještě nemáme důsledky vyčísleny.

Semena problémů


Převádění ekologických dopadů na ekonomické je důležité, neboť politici daleko lépe slyší na peníze než na biodiverzitu. EU se nyní věnuje přípravě nové koncepce boje s invazními druhy, zejména monitoringu potenciálně nebezpečných druhů a potlačování důsledků invazí. Varováním budiž případ mořské řasy lazuchy tisolisté. V Kalifornii reagovali rychle a problému s ní se zbavili, zatímco ve Středozemním moři se prodleva nevyplatila a řasa se rychle šíří.
Co s tím? Nebojme se, i kdybychom nedělali nic, nebudou za sto let břehy řek porostlé jen bolševníkem a křídlatkou, v jejich porostech nebude žít pouze norek a ve vodě americký rak. Takhle dramaticky to nestojí, nějaká rovnováha se vždy ustálí. Ale cesta k ní může být lemována nevratnými škodami na přírodě. Předejít jim může i předpovídání toho, jak se druhy budou chovat po zavlečení do nového území a zda představují potenciální nebezpečí.
Podobně jako v medicíně i v invazní ekologii platí, že prevence je účinnější než léčba. Jedna nedávná studie ukázala, že riziko invazí lze například vcelku spolehlivě předpovědět na základě ekonomických a demografi ckých parametrů; čím je země bohatší a zalidněnější, tím více invazních biologických druhů jí hrozí. Víme také, že mezi zavlékáním druhů a tím, kdy se začnou projevovat důsledky, existuje prodleva v řádu desetiletí (tzv. invazní dluh). To znamená, že semínka budoucích problémů sejeme právě teď. A to, co děláme pro to, abychom jejich dopad zmírnili, děláme pro svoje děti. Nevím jak vám, ale mně připadá, že to stojí za to.

 

Autor: prof. RNDr. Petr Pyšek, CSc.,

Publikováno: Čtvrtek 02.02.2012 00:00

Akce dokumentů

Kategorie: