E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás: Svátek přehnojené planety, 21.4.2012, Lidové noviny – Orientace

V neděli 22.4.2012 lidé oslavili již po třiatřicáté Den Země. Jek se během této doby změnil náš pohled na to, jak k Zemi přistupovat, jak ji chránit a jak ji co nejlépe zachovat pro budoucí generace? Proč a jak má smysl Zemi chránit se pokusí ve svém článku pro Lidové noviny zodpovědět doc. David Storch z Katedry ekologie Přírodovědecké fakulty UK.

Přírodu má smysl chránit. Ale z úplně jiných důvodů a úplně jinak, než si lidé většinou myslí. 

Když astronauti Apolla 8 během cesty k Měsíci o Vánocích 1968 poprvé vyfotografovali naši planetu z dálky, lidé si naplno uvědomili, že Země není neomezený „svět“, jak se nám může zdát, když jsme vázáni k jejímu povrchu. Uvědomili si, že je to jen jedna malá planeta, na niž jsme odkázáni a která našim rostoucím potřebám nemusí stačit. Podobné „prohlédnutí“ tehdy také vedlo k rozvoji ekologického hnutí. Od té doby se toho hodně změnilo, ale pocit, že naším domovem je teď celá Země – a že se podle toho musíme chovat – v lidech už zůstal.
Ideologie ekologického hnutí se ovšem proměnila, tak jak se pozvolna proměňovalo i paradigma samotné ekologie – tedy vědy o vztazích mezi organismy a prostředím, která nás na problémy vztahu člověka a prostředí poprvé upozornila. V šedesátých letech byla populární kybernetika a teorie systémů a ekologická krize byla chápána právě jako systémové selhání. Podle této představy je celek života na Zemi rovnovážným, jemně vybalancovaným a zároveň fragilním systémem, do jehož rovnováhy zvnějšku zasahuje člověk. Je proto třeba chránit hlavně přirozené ekologické systémy, přičemž ty nejvyspělejší, které dospěly do rovnováhy po dlouhém vývoji, je třeba dokonce aktivně bránit proti zásahům člověka.
Dnes se na to díváme jinak. Není důvod člověka a priori vylučovat z fungování biosféry, pojmy jako stabilita a rovnováha jsou mnohem problematičtější a biosféra mnohem dynamičtější, než se zdálo. Přírodu nevnímáme ani tak jako soubor oddělených, rovnovážných a zároveň fragilních celků, ale spíš jako kontinuální pole interakcí a prostorového šíření druhů, které vznikají, zanikají a vstupují do nových vztahů, kde rozehrávají nové hry vzniků, zániků a šíření. A člověk je jedním z těchto druhů, který přírodu ovlivňuje dlouho, a to ne vždy jen negativně. Ochrana přírody a životního prostředí tedy nespočívá ve vyloučení lidských zásahů, ale v harmonizaci složité dynamiky.

 

Země z Apolla 8

Astronauti Apolla 8 během cesty k Měsíci o Vánocích 1968 poprvé vyfotografovali naši planetu z dálky                                    Zdroj: NASAA

Permanentní krize

Co jsme se tedy za těch několik posledních desetiletí v ekologii naučili? Jedním z nejdůležitějších zjištění bylo, že „ekologické katastrofy“ k přírodě prostě patří, a dokonce jsou v některých případech nezbytné. Africká savana by zarostla z velké části vcelku nezajímavým a druhově chudým lesem, nebýt občasných požárů – savana má zkrátka takovou povahu, že často hoří a tím se udržuje. A jen díky tomu tam žijí všechna ta krásná zvířata. Severská tajga se podobně obnovuje lokálními požáry, díky nimž v ní přežívají druhy, které by jinak zanikly.
Dnes už víme, že bez podobných lokálních katastrof – disturbancí – by byla příroda mnohem chudší a monotónnější. Disturbance totiž udržují více či méně jemnozrnnou krajinnou mozaiku. Proto má smysl kosit louky, aby zůstaly loukami. Jak ale ukázali biologové z Jihočeské univerzity vedení Martinem Konvičkou, je třeba kosit jen maloplošně, aby vždy zůstaly nepokosené ostrůvky, na nichž mohou přežít motýli a jiní bezobratlí.
Podstatné je ovšem rozlišovat, kdy jsou disturbance náležité a jak velké mají být. Otevřené typy prostředí, jako jsou právě louky, ale také písčiny, pastviny a meze, mizí v naší krajině dosud nevídanou rychlostí. Krajina zarůstá, takže naší přírodě, po tisíciletí zvyklé na jemnozrnné, ale soustavné zásahy, každá disturbance spíš prospěje. Tropický deštný prales je naopak lepší nechat pokud možno být, poněvadž ten si svou sebeobnovu zařídí sám. A někdy to zkrátka dosud pořádně nevíme. Patří katastrofa způsobená kůrovcem na Šumavě k přirozeným disturbancím, které patří k dlouhodobé dynamice horských lesů? Přírodovědci se spíš kloní k tomu, že ano, ale s úplnou jistotou to vědět nemůžeme – na to nám chybí dostatečně dlouhá zkušenost, jak horské lesy vlastně fungují.

 

Africká savana

Africká savana by zarostla z velké části vcelku nezajímavým a druhově chudým lesem, nebýt občasných požárů               Zdroj: Trekaerth

 

Dlouhodobá zkušenost je obecně problém.

Paleoekologické výzkumy postupně odhalují, že příroda je mnohem dynamičtější, než se jeví z pohledu jednoho lidského života, a že i to, co považujeme za bezprecedentní ekologickou katastrofu, tu už bylo i bez přičinění člověka, a třeba ani ne tak dávno. Hořekujeme nad klimatickými změnami, ale před dvanácti tisíci lety, na konci poslední doby ledové, se klima měnilo výrazně rychleji než teď. Podobně dramatické změny postihly přírodu na Zemi i později a některé typy prostředí to odnesly více, jiné méně. Sahara – dříve kvetoucí savana – se změnila v poušť, jezera vysychala a znovu se zavodňovala a podle toho také vzkvétaly a kolabovaly lidské civilizace. Poučili jsme se, že prostředí na Zemi se mění někdy pomalu, někdy přímo katastroficky a příroda i lidé mají schopnost se z katastrof vzpamatovat. Jde o to, jak rychle a za jakou cenu.
Možná ještě důležitějším poznatkem je, že nejen nejsou nutně všechny změny a lidské zásahy k horšímu, ale že často nelze objektivně rozhodnout, co vlastně je lepší a co naopak. Dokud jsme věřili, že ideálním stavem je „vyzrálý a stabilní ekosystém“ – což je na souši les –, bylo celkem jasné, co chránit. Jenže se čím dál více ukazuje, že třeba v evropské přírodě jsou lesy mnohem méně ohrožené než okolní bezlesé prostředí, které bylo po staletí a tisíciletí udržováno právě disturbancemi způsobenými člověkem.
Krajina skoro celé severní polokoule teď zarůstá a lesní organismy se prosazují na úkor těch nelesních, které vymírají. A jde o to, jestli je pro nás důležitější les, nebo přírodní rozmanitost. Tu totiž zvyšují i místa, o nichž jsme to dříve netušili, jako jsou vojenské újezdy, výsypky po důlní činnosti, lomy nebo třeba odkaliště. Ty je pak třeba chránit, pokud jsme se rozhodli, že chceme chránit nikoli původní a člověkem co nejméně zasaženou přírodu, ale celkovou rozmanitost toho, co nám tu zbylo. Avzhledem k tomu, co se na Zemi děje, to asi není špatné rozhodnutí.

Vítejte v antropocénu

Řada vědců se domnívá, že změny prostředí jsou dnes tak rozsáhlé, že má smysl hovořit o novém geologickém období – antropocénu. Třebaže ekologické katastrofy různého rozsahu k dění v přírodě patří, jsou některé soudobé změny opravdu výjimečné.
Současné tempo mizení druhů někdy lidé přirovnávají k pěti velkým masovým vymíráním, která se opakovala každých několik desítek milionů let – a při nichž vždy zmizely ze Země až tři čtvrtiny všech druhů organismů. Tak daleko zatím nejsme – dosud vymřely spíš jen zlomky procent druhů. Ovšem kdyby současné vymírání pokračovalo stejnou rychlostí ještě několik stovek až tisíců let, už by bylo srovnatelné s těmi masovými. Co ale můžeme pozorovat už teď – a co opravdu představuje problém –, je nebývalá homogenizace celé planety.
Organismy se dnes vlivem člověka šíří z kontinentu na kontinent rychlostí, která neměla obdoby za poslední čtvrtmiliardu let, takže lokálně druhy sice často přibývají (vskutku, třeba na našem území díky rostlinným a živočišným invazím víc druhů přibylo, než vymřelo), ale za cenu, že všude na Zemi začínají převládat tytéž. Navíc s sebou nově příchozí často přinesou i leccos nepěkného.
Další změnou, která nemá obdoby ani ve vzdálené geologické minulosti, je přehnojení biosféry. Kvůli umělým hnojivům a nejrůznějším zplodinám je na světě nejvíc dusíku v historii Země, což sice zvyšuje její produktivitu (a to se hodí, poněvadž člověk si dnes přivlastňuje skoro polovinu veškeré produkce ekosystémů), ale leckdo to neustojí. Stačí se v létě projít k rybníku a zjistíme, co to znamená: voda je neprůhledná a nepřežije v ní nikdo krom kaprů. Kolem rostou kopřivy, konkurenčně slabší druhy nepotkáme. Za tu vodu jistě mohou rybáři, kteří kvůli vyšším výnosům sypou do rybníků vagony hnoje, ale problém je obecnější a týká se celé Země. Nikdo přitom pořádně neví, kam může přehnojení planety vést.

Boj o zrno

Nejobecnějším trendem antropocénu je ovšem zvětšování prostorového měřítka, na němž se odehrávají nejrůznější procesy. Mizí jemnozrnná mozaika krajiny, poněvadž člověk dokáže způsobovat změny mnohem rozsáhlejší než kdy dříve: tam, kde zemědělci po staletí udržovali mozaiku políček, pastvin, cest, vesnic a lesíků, dnes vznikají obrovské lány polí a průmyslové komplexy, nebo na druhou stranu zůstává krajina opuštěná člověkem a postupně zarůstající lesem nebo takzvanou novou divočinou.
Přirozené zrno krajinné mozaiky se tak neustále zvětšuje, a kde dřív představovaly soběstačné celky katastry jednotlivých obcí, dnes nejsou soběstačné ani celé státy. Podobné zvětšování zrnitosti pozorujeme i v mnohem větším měřítku: procesy, které byly dříve regionální, se dnes týkají celé Země. I zmíněné invaze organismů z kontinentu na kontinent můžeme vidět jako aspekt této univerzální globalizace, spojené s nevídaným zintenzivněním transportu všeho možného po celé Zemi.
Přestože tento proces vede k zániku lokálních zvláštností a krajinné pestrosti, má některé pozitivní aspekty. Zvyšuje se ekonomická efektivita, zrovnoprávňují se regiony, lidé mají více možností. Potíž je v tom, že čím větší jsou prostorová „zrna“ základních procesů, tím rozsáhlejší jsou jejich eventuální kolapsy. Katastrofy jsou nevyhnutelné, ale každá má tendenci postihnout jen jednotlivá zrna a díky tomu lokální disturbance udržují pestrou krajinnou mozaiku. Když se ale zrno zvětšuje, jsou katastrofy nezbytně čím dál rozsáhlejší. Aco teprve když je zrnem celá Země! Jakákoli událost na jednom místě může spustit kaskádu procesů na globální úrovni, jejichž konce nelze dohlédnout. Týká se to třeba šíření zemědělských škůdců a epidemií, ale i počítačových virů či burzovních krachů.

Pomáhat a chránit...
Řada současných trendů je prakticky nezvratná. Lidí přibývá a ještě dost dlouho přibývat bude a technologie zvyšující rychlost transportu v čím dál větším prostorovém měřítku se nezastaví. Následkem toho mohou mít i změny, které nejsou z dlouhodobého hlediska zas tak mimořádné, úplně jiné a asi fatálnější následky. Příkladem budiž klima. Jeho aktuální změny sice mají svou obdobu v relativně nedávné minulosti, jenže v té době bylo na Zemi o několik řádů méně lidí a krajina vypadala jinak. Jak ukázaly výzkumy archeologů včetně našich egyptologů, i tak přispěly minulé klimatické změny ke kolapsům celých civilizací. Většina organismů se s nimi ovšem dokázala vyrovnat – prostě se odstěhovaly o kus dál, kde bylo příznivěji. Dnes se spíš odstěhují lidé (se všemi potenciálními socioekonomickými dopady), ale ostatní organismy to mají těžší – už jim totiž tolik volné přírody nezbývá.
To, že jsou některé trendy nezvratné, na druhou stranu neznamená, že je vše ztraceno. Nedávno vědci spočítali, že téměř polovinu souše je pořád ještě možné označit za divočinu, byť z větší části jde o nehostinné oblasti, kde nežijí nejen lidé, ale ani moc jiných živých tvorů. Lidská populace se koncentruje ve městech a zatím nemá tendenci zabírat celý povrch Země, jakkoli plochy určené k výživě lidí nutně transformují původní typy prostředí. Na celé planetě existuje síť chráněných území, která fungují tu lépe, jinde hůře, ale jejich role je celkově zásadní. Jistěže celá řada organismů je i tak odsouzena k vyhynutí. Na druhé straně z historie víme, že řadu nepříznivých období druhy přežívaly v malých refugiích, odkud se pak dokázaly rozšířit, když se situace vylepšila. Je tedy šance, že když bude vůle tyto ostrůvky přírody chránit, něco vskutku zachráníme.
Ta vůle je ovšem klíčová. V době antropocénu jsou ony dlouhodobé a nezvratné trendy spojeny čímdál více s tím, co si lidé myslí a kam směřují, takže celková nálada ve společnosti může být rozhodující a může ovlivňovat, co se bude dít v měřítku celých staletí.
Situace je samozřejmě jednodušší tehdy, když vede poškození životního prostředí k ohrožení lidského zdraví nebo k sociálním nepokojům. Všichni se snadno shodnou, že není dobré zamořovat vodu a vzduch jedy nebo že je třeba uvážlivě hospodařit. Na nebezpečí klimatických změn se taky lépe apeluje, když hrozí, že některé oblasti se stanou nehostinnými a jejich obyvatelé by mohli chtít odejít třeba k nám... Hůř se ovšem lidé shodnou na potřebě chránit přírodu. Má to vůbec cenu, když spousta organismů dřív nebo později stejně vymře? A má smysl se znepokojovat nad těmi ohroženými, když nám tu přibývají druhy odjinud, kterým se daří zjevně dobře? Není lepší nechat volnou ruku přirozeným procesům, když už jsme jednou v tom antropocénu?
Na takové otázky neexistuje žádná elegantní a přímočará odpověď. Mnozí argumentují, že příroda poskytuje člověku zásadní služby, které jsou dosud nenahraditelné – v rostlinách tropických pralesů se mohou skrývat mimořádné léčivé látky, planě rostoucí rostliny produkují kyslík a brání erozi a tak podobně. To je všechno pravda, jenomže to samo o sobě nestačí. Takzvané „ekosystémové služby“ totiž může poskytovat jen zlomek organismů, které obývají Zemi. A navíc to mohou být druhy nepůvodní, dobře prosperující i ve světě značně modifikovaném lidskou činností.

Nejsme na Zemi sami

Mnozí samozřejmě chrání přírodu, protože se jim líbí, cítí se v ní dobře a je jim líto, že mizí něco, co tu tak dlouho bylo s námi. Ochrana přírody se v takových případech přirovnává k ochraně památek a kulturního dědictví. Mizí svět, ve kterém jsme se cítili doma, a my jej máme tendenci bránit. Snad ale existuje ještě hlubší (byť také kulturní) důvod k ochraně než jen staromilství. Všechny lidské kultury měly vždy potřebu se vůči přírodě vymezovat, ale zároveň se do ní specifickým způsobem začleňovat. Lidé potřebují referenční rámec, který je vůči nim vnější (je to ne-lidský svět), ale přesto je do určité míry blízký a srozumitelný. Příroda je naším světem, ale přesto ne světem námi ovládaným. Je světem, který nabízí nepřeberné množství tajemství a poukazů, jejichž prostřednictvím se učíme porozumět okolí i sobě. Díky přírodě – nikoli té ochočené, která nám poskytuje všemožné služby, ale té neznámé, která pořád překvapuje – nejsme na Zemi sami.
Takovéhle pojetí ovšem znamená, že přírodu chráníme ne proto, co o ní víme, ale pro to neznámé. Ubývající a ohrožené druhy nechráníme jen proto, že slabším je třeba pomáhat (což je ovšem legitimní a chvályhodná motivace), ale i proto, že vlastně nevíme, co všechno pro nás mohou znamenat a co by znamenala jejich ztráta. Z toho ale zároveň plyne, že bychom měli být schopni stále přehodnocovat, co pro nás příroda vlastně znamená.
Krása ošklivého Ochrana životního prostředí dnes živí armády expertů i úředníků a stojí nezanedbatelné peníze. Přesto se nedá říci, že by fungovala moc dobře. Příliš dlouho jsme se spoléhali, že víme, jak to s přírodou je a co je třeba dělat. Například zalesňování bylo chápáno jako jednoznačně prospěšná záležitost. Pod výsadbami plantáží zmizely cenné bezlesé biotopy a teprve se zpožděním poznáváme, co je opravdu ohrožené. Platí to nejen lokálně, ale i ve velkém. Dlouho jsme třeba slýchali o kácení tropických deštných pralesů, ale nevšímali jsme si, že mezitím skoro zmizely cenné stepi mírného pásu nebo středomořská vegetace tvrdolistých dřevin.
U nás zase zjišťujeme, že vymírají organismy vázané na běžnou zemědělskou krajinu udržovanou člověkem. Dnes paradoxně přežívají v postindustriální krajině, kterou jsme považovali za ošklivou a nepřirozenou: obojživelníci se rozmnožují v tůňkách po pásech tanků a kráterech po vybuchlých šrapnelech v bývalých vojenských prostorech. Nejrůznější druhy hmyzu zase hledají útočiště na motokrosových závodištích, poněvadž potřebují plošky zbavené vegetace, kterých měly dřív v extenzivně obhospodařované krajině hojnost.
Nedávno ukázal tým biologů z několika českých univerzit, že z podobného důvodu jsou zcela zásadním útočištěm řady ohrožených organismů spontánně zarůstající lomy, které normálně považujeme za „jizvy v krajině“. A nejvzácnější druhy najdeme například na kladenských haldách nebo mosteckých výsypkách, pokud ovšem nebyly rekultivovány v plantáže bez života.


Uvidět savanu

Je to ale ještě příroda? Do jisté míry záleží na osobním vkusu, ten se ale celkem rychle mění. Teprve před pár stoletími jsme se naučili oceňovat krásu hor a hlubokých lesů, dnes se zdá, že začínáme oceňovat biotopy vytvořené a udržované člověkem. Jen konzervatismus nám často brání projít se po spontánně zarůstající výsypce hnědouhelného dolu a pochopit, že vidíme něco jako prérii se zcela unikátními druhy rostlin a živočichů. Nebo zajet do bývalého vojenského prostoru a uvidět savanu – sice bez slonů a žiraf, zato s divočáky a jeleny. Příroda nemizí, jen se proměňuje – a přesto, nebo právě proto, má smysl se o ni starat.
Díky tomu, co jsme se dozvěděli o roli lokálních katastrof, dnes už vcelku dobře víme, jak udržovat konkrétní typy prostředí, pokud se rozhodneme, že nám za to stojí. Víme, že v mnoha případech zkrátka nestačí nechat kus krajiny jen tak sám sobě, poněvadž procesy, které se podílely na udržování jeho rozmanitosti v minulosti, už tu dnes nejsou. A nám nezbývá než je často složitými a drastickými zásahy simulovat. Přírodu už nemůžeme nechat jen tak být, poněvadž už jsme do ní zasáhli. I pouhé oplocení rezervace je zásah, a uděláme-li jeden krok, musíme udělat i další. Anebo nemusíme, ale pak se nemůžeme divit, že se stalo něco, co jsme nechtěli.

Příroda je jistě to, co se samo od sebe „přirozuje“, tedy obnovuje novými zrozeními. Jenže dnes už se na tom přirozování chtě nechtě podílíme my. Té odpovědnosti už se nevyhneme. Přírodu na Zemi sice neovládáme, ale ovlivňujeme ji víc než kdykoli předtím, takže nezbývá než se snažit ovlivňovat ji rozumně. Třeba se pak i ukáže, že ony „nevyhnutelné“ trendy charakterizující antropocén zas tak úplně nevyhnutelné nejsou. O přírodě i o sobě totiž pořád naštěstí hrozně málo víme a můžeme se dočkat lecjakých překvapení. Je dobré si to připomínat nejen v Den Země.


Autor: David Storch

Publikováno: Pondělí 23.04.2012 00:00

Akce dokumentů

Kategorie: