E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás: Příběh Chytrého Hanse, 23.1.2012, Respekt

Čím se lidé skutečně liší od zvířat? Zatím jsme žádnou takovou schopnost nenašli, ale možná jen nehledáme správně. O historii jednoho poněkud netradičního výzkumu v článku, jehož autorem je Marco Stella z Katedry filosofie a dějin přírodních věd PřF UK.

 

Touha mluvit řečí zvířat, nebo ještě lépe promluvit si se zvířaty lidskou řečí je stará jako lidstvo samo. Nejen mytologie, ale i dějiny vědy se hemží pokusy o její naplnění. Mnozí se domnívali, že ho skutečně dosáhli. Nemá ale přece jen pravdu filozof Ludwig Wittgenstein, který soudí, že „kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu“? Není schopnost smysluplně komunikovat prostřednictvím jazyka bytostně lidskou vlastností? A existuje vůbec něco jako „bytostně lidská vlastnost“?

 

Chytrý Hans


V roce 1904 mohli berlínští měšťané obdivovat svérázný spektákl. Vysloužilý učitel matematiky Wilhelm von Osten předváděl svého chovance Hanse, který brzo získal přízvisko „Chytrý“. Uměl pomocí speciální tabulky, na které určitý počet úderů končetinou označoval číslici nebo písmeno, správně počítat jednoduché i složitější příklady, identifikovat osoby, předměty, barvy a tvary, uměl také číst a řadu dalších věcí – pozoruhodných, uvážíme-li, že Hans byl kůň. Zprávy o Hansových výkonech se objevovaly na předních stránkách světových deníků a není divu: kdyby příroda obdařila koně stejnými schopnostmi jako člověka, mělo by to nepředstavitelné důsledky – od dopravy přes právo až po církevní dogmata; západní svět by zaznamenal otřes a změnu, které by nebylo rovno. Pokud by rozumnou duši měl jeden kůň, dalo by se předpokládat, že ji mají i všichni ostatní (na rozdíl od Hanse pouze nedostatečně vzdělaní) koně, nemluvě pak o ostatních zvířatech! V době, kdy chod společnosti hodně závisel na živé „koňské síle“, šlo o záležitosti nejen etické, ale i ekonomické a kulturní. Diskuse získávaly podobný směr, jakým se ubíralo například abolicionistické hnutí za osvobození otroků o několik desetiletí dříve.
Ale nepředbíhejme. Berlínský profesor filozofie Carl Stumpf, zděšený představou, která bortila tisícileté tradice a zvyklosti, svolal v září roku 1907 třináctičlennou komisi, z jejíhož složení by měl jistě radost Jára Cimrman a je škoda, že sám jejím členem (s největší pravděpodobností) nebyl. Ani skupina, v níž byli (po dvou) akademičtí psychologové, učitelé, zaměstnanci zoo a vojáci z povolání a (po jednom) ředitel cirkusu, hrabě, iluzionista, trenér koní a veterinář, nebyla schopná odhalit žádný trik, a někteří z nich dokonce byli o Hansových schopnostech přesvědčeni.
Dalším bádáním se však postupně zjistilo, že Hans odpovídá takřka vždy neomylně, pokud vidí tazatele. Nemusel jím být ale von Osten a ani nemusel být v dohledu. Stumpfův doktorand Oskar Pfungst, který experimentoval nikoli s Hansem, ale s lidmi (on sám hrál roli koně a tazateli byli studenti a kolegové), pak došel k závěru, že nalezl řešení. Zjistil, že se tazatelé vždy ve chvíli, kdy se odpovídající blížil správnému výsledku, nepatrně v očekávání naklonili dopředu. Výsledky laboratorního bádání však nebyly nikdy potvrzeny na samotném Hansovi. Zvláště podivná je skutečnost, že kůň, stepní zvíře, fylogeneticky na míle vzdálené člověku, by dokázal vnímat naklonění lidského těla i o 0,2 milimetru. Sám Pfungst potřeboval k tomuto zjištění složitý laboratorní měřicí aparát a statistické zpracování dat.
Současné experimenty nicméně potvrzují, že koně (a také další domácí zvířata, mezi kterými v tomto ohledu kralují domácí psi) pozoruhodně rozumějí lidským gestům, drobným pohybům těla a směru lidského pohledu. Standardní vysvětlení v učebnicích psychologie tedy je, že Hans byl možná dobrý pozorovatel, ale jakékoli „vyšší rozumové schopnosti“ mu scházely. Příběh tím však nekončí.

 

¨

První majitel a trenér Chytrého Hanse, Wilhelm von OSten

 

Muž, který zaujal Einsteina i Kafku

Letos tomu bude 100 let, kdy bohatý klenotník a podivín Karl Krall vydal knihu Denkende Tiere (Myslící zvířata). Krall jako zoopsycholog samouk rozvinul von Ostenovu výukovou metodu a aplikoval ji na své koně včetně samého Hanse, jejž zakoupil. Dosáhl ještě fantastičtějších výsledků, které shrnul ve své knize: Koně nejenže počítali komplikované úlohy včetně mocnin a odmocnin několikaciferných čísel, ale také četli, pomocí vyklepávané abecedy komentovali politické dění, a dokonce konverzovali mezi sebou. Pod odborným dohledem dokázali spočítat i úlohy, jejichž řešení tazatel ani nikdo z přihlížejících nemohl znát. Správně odpovídal dokonce i slepý hřebec Berto.
Svou usedlost Krall proměnil v „centrum výzkumu zvířecí duše“, kde se vystřídalo mnoho kapacit z nejrůznějších oborů včetně umělců a spisovatelů; přímým účastníkem seancí byl například nositel Nobelovy ceny za literaturu Maurice Maeterlinck, který atmosféru na Krallově dvoře zaznamenal ve své knize Neznámý host. I Franz Kafka či Thomas Mann se živě zajímali o tento fenomén, který se odrazil i v jejich dílech. Také v korespondenci Sigmunda Freuda, Alberta Einsteina či Martina Heideggera nalezneme zmínky o učených koních, stejně jako v Čapkově Válce s mloky.
Kolem Krallových koní a dalších zázračných zvířat, mezi kterými vynikal zvláště Rolf zvaný „pes mannheimský“, po němž se dokonce zachovala kniha vzpomínek a korespondence (byť komunikoval s těžko srozumitelným falckým přízvukem), se utvořila vědecká společnost, která vydávala vlastní odborná periodika a knihy. Kdoví, jakými cestami by se výzkum ubíral, kdyby nevypukla světová válka: učení koně byli „odvedeni“ a o jejich osudech po roce 1916 již není nic známo. Svá tajemství si vzali s sebou, takže řešení celé záhady dodnes neznáme.

 

Karl Krall se svým svěřencem

 



Evoluce a morálka lidoopů

Ve výzkumu chování a kognice zvířat (souhrn duševních pochodů, díky nimž živočichové poznávají a uvědomují si svět) se dnes o „inteligenci“, či dokonce o „rozumu“ moc nemluví. Není divu. Je inteligence nějaká konkrétní vlastnost, kterou by bylo možné jasně vymezit? Vyjadřuje úspěšnost či pokročilost nějakého druhu? Nikoli. Ale ještě před sto lety byly podobné úvahy zcela běžné – pověstný „darwinistický strom“ si mnozí pletli s žebříkem, který u něj postával, s jakousi pomyslnou „vzestupnou škálou“ členící tvory na vyšší a nižší.
Jednoduché uplatnění (navíc nedobře pochopených) darwinistických principů v oblasti psychologie je velmi problematické. Již při Hansových exhibicích se někteří prozíravější odborníci ptali, kde se v koni, stepním býložravci, vzala schopnost číst a počítat, kterou ve svých přirozených podmínkách obvykle nepotřebuje, a jestli je na organismech skutečně zajímavé právě to, jak se v řešení různých problémů podobají člověku.
To, po čem by se biolog měl ptát, je především, proč a jak se u daného druhu v evoluci vyvinul ten či onen typ chování (nebo právě kognitivní schopnosti), stejně jako se ptá na funkci a původ různých orgánů. Tento přístup, který začal razit již jeden z členů první „hansovské“ komise, ředitel akvária berlínské zoo Oskar Heinroth, dnes zažívá svou renesanci. Dotýká se i toho, zda a jak moc je lidská mysl jedinečná.
Zatímco páteř je prostě páteř a ptát se po jejím evolučním původu dává smysl (sdílí ji celá řada organismů a v evoluci se objevila jen jednou), u kognitivních vlastností to zdaleka není tak jednoduché. Když vidíme například mateřskou péči u krokodýlí samice a jemnost, s jakou se svými mladými nakládá, můžeme automaticky předpokládat, že cítí něco jako mateřskou lásku? Když pes dodržuje příkaz svého pána, je to proto, že je vysoce morálním tvorem, nebo proto, že má strach, že pán stojí za rohem a pozoruje ho se stočenými novinami v ruce?
Na podobné otázky lze odpovědět pouze pomocí různých experimentů, u kterých jako bychom slyšeli řehtat Chytrého Hanse. Máme při nich často sklon přiznat zvířatům takřka vše, co umíme my, ale můžeme je i nastavit tak, aby všichni kromě člověka propadli. Evan MacLean z Duke University spolu s dalšími autory publikoval v roce 2011 v časopise Animal Cognition článek, který navrhuje jiný přístup: vynést různé výsledky kognitivních testů na fylogenetický strom, který by mohl naznačit, jak a proč probíhal vývoj různých kognitivních schopností. Mohli bychom pak získat odpovědi na dosud nezodpovězené otázky: Je pravděpodobnější, že v určitém experimentu (sebepoznání v zrcadle, soupeřivá či kooperativní hra, schopnost rychle se učit nové typy chování apod.) lépe obstojí blízce příbuzní tvorové, nezávisle na tom, v jakém prostředí žijí? Nebo za podobnými schopnostmi stojí podobné ekologické či sociální podmínky? To by znamenalo, že taková vlastnost pravděpodobně vznikla v evoluci několikrát nezávisle na sobě jako adaptace na podobné prostředí. Například se můžeme dozvědět, že u organismů žijících ve velkých, složitých, individualizovaných společenstvech nacházíme to, čemu se říká „kognitivní flexibilita“, tedy schopnost rychle a účelně se přizpůsobit novým nečekaným podmínkám. Především díky ní některá zvířata (třeba šimpanze, slony, delfíny nebo psy) považujeme prostě za „chytrá“.

 

¨

Paní Moekelová a Rolf, zvaný "Pes mannheimský"

 


V ideálním případě bychom takto mohli prozkoumat mnoho druhů a sestavit strom fylogenetického vývoje různých kognitivních schopností. U primátů včetně člověka k tomu již v zásadě došlo a ukázalo se, že je v podstatě nemožné vymyslet test či experiment, v němž by člověk nějak dramaticky vyčníval či představoval nějakou zásadní výjimku. To, co by někteří rádi považovali za „unikátní lidskou vlastnost“, ať už je to „inteligence“, „morálka“ nebo třeba „schopnost kultury“, se před očima rozpadne na různé jednodušší a drobnější schopnosti, jež se tu a tam vyskytují i u jiných, evolučně blízkých či vzdálených organismů a které jsou u člověka pouze speciálně uspořádány. Kognitivní etolog Frans de Waal ve své knize o složité a až překvapivě „lidské“ socialitě primátů Dobráci od přírody ukazuje, že tolik vyzdvihovaná lidská morálka je vlastně jen unikátním uspořádáním jinak v živočišné říši běžných kognitivních schopností. Ne že by snad lidé nebyli jedineční – ale jedinečné jsou i všechny ostatní druhy.¨

 

¨

Frans de Waal a jeho šimpanzí rodina


Úplně jasno však v této věci přece jen nepanuje. Opravdu nějaká ta „unikátní vlastnost“ neexistuje? Třeba by se pomocí ní daly jednoduše vysvětlit například ony „drobné“ detaily, jako že lidé na rozdíl od všech ostatních vyvinuli takové podivnosti, jako je zubní kartáček, balet, soutěže v šachu či pečlivě zastřižené trávníky. Zatím neumíme s jistotou říci, zda nějaké zcela unikátní vlastnosti skutečně máme, nebo zda si to v koutku duše pouze přejeme.
Způsob, jakým to budeme zjišťovat, je však třeba obrátit „vzhůru nohama“. Není fér srovnávat lidi a ostatní tvory ve vlastnostech, ve kterých lidé vynikají. Testovat u nejrůznějších organismů „inteligenci“ (soubor kognitivních schopností, způsobů řešení určitých problémů a zpracovávání informací, kterým se vyznačují lidé) je vlastně stejně fér, jako kdyby se nějaký vědec snažil sestavit žebříček tvorů podle jejich schopnosti echolokace nebo schopnosti vnímat a zpracovávat zemský magnetismus. K tomu, abychom pochopili zvířecí mysl, nemůžeme používat lidská měřítka.

 

 Autor: Marco Stella

 

 

 

Publikováno: Pondělí 23.01.2012 00:00

Akce dokumentů