E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás : Zoologické zahradnictví, Respekt, 7.3. 2011

Význam zoologických zahrad pro záchranu vymírajících druhů je v řadě případů sporný. Nesporná je naopak role, jakou zoo hrají v uspokojování lidské potřeby nahlížet do cizích životů. Prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr. z Katedry filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK se ve svém článku zamýšlí nad významem a rolí zoologických zahrad v našem životě.

 

Africké safari
.

Africké safari, ZOO Liberec

Zájem návštěvníků o zoologické zahrady u nás i ve světě stále roste. Alespoň teoreticky je jedním z klíčových společenských přínosů těchto zařízení poučování veřejnosti. Nedá se říci, že by současné euroamerické zoologické zahrady pro to málo činily – spíše je s podivem, že jejich snaha má jen skromný dopad. Potíž spočívá v tom, že zoo apeluje také na jinou složku naší psychiky než poznávací – na touhu „zírat“. Člověk je koneckonců tvor zrakový a jedná se o aplikaci jeho nejdůležitějšího smyslu. Zírání a zejména ukazování prstem platí v mnoha kulturách za neslušné, a voyeurismus je chápán dokonce jako jedna ze sexuálních aberací, ale jev je mnohem univerzálnější a vázaný nikoli pouze na sexuální sféru, kde ovšem vyhání v podobě mohutného pornoprůmyslu své nejbujnější květy. Je to jakási směs zvědavosti smíšená se vcítěním se, a to do situací, které jsme již zažili – například při sledování televizního seriálu, jenž z této lidské vlastnosti žije. Stejný, ba mnohem větší zájem, než by u diváků vzbudila skleněná stěna akvária, úlu nebo mraveniště, by vyvolala průhledná zeď obytného bloku, kdyby si to jeho obyvatelé nechali líbit. V zásadě právě z tohoto pronikání tam, kam nás nezvali, vychází značná část nejen bulvárního žurnalismu, ale i vědy, počínaje etologií sledující třeba předkopulační rituály obalečů či kojení mláďat kaloňů.
Právě touha spatřit v poněkud travestované formě životní a rodinné projevy sebe samých vede k takovému úspěchu zoologických zahrad. A také akcí „šmírujících“ nějaký atraktivní zvířecí druh bez ustání kamerami ve stylu reality shows či už zmiňovaných telenovel: s oblíbeným opičákem či buvolem pak můžeme prožívat jeho omezené slasti a strasti – ve skutečnosti vlastně nějak znovuprožíváme ty naše.

Nejoblíbenějšími objekty zírání v zoo jsou tvorové nám nejpodobnější – lidoopi.

S tím také souvisí skutečnost, že nejoblíbenějšími objekty zírání v zoo jsou tvorové nám nejpodobnější – lidoopi. Víceméně lze říci, že s fylogenetickou vzdáleností zájem návštěvníků klesá. Výjimku pak u různých živočichů tvoří události společné a sdílené všemi tvory včetně člověka, jako je krmení, narození mláděte či sofistikované sociální interakce. Zoologické rafinovanosti, řekněme skvěle provedená expozice termitů či zajímavé barevné variety tropických plžů, přes svou objektivní unikátnost a odbornou zajímavost příliš diváků nelákají, protože prostě neumožňují ono vcítění pro přílišnou vzdálenost od člověka. Ať chceme nebo ne, žijeme v civilizaci, kde značná část obyvatelstva na zvířata a přírodu obecně nahlíží bytostně lidským, antropomorfním a antropocentrickým prizmatem, které pro cizí světy příliš pochopení nemá. Zoologické zahrady ostatně lákají ve značné míře hlavně děti, které mají svou duševní strukturou ke zvířatům jaksi blíž a jejich zájem o ně i jejich spoluprožívání je intenzivnější a opravdovější.

Důkaz panovníkovy moci

Fenomén zoologických zahrad historicky koření v panovnických zvěřincích, doložených už z asyrské, egyptské a staroperské éry a navazujících na tradici panovníka v roli lovce nebezpečných velkých šelem. Část zvířat končila, podobně jako prominentní nepřátelé, v „zajetí“, kde i nadále svědčila o panovníkově síle a moci. Zcela analogicky k přemoženým panovníkům a urozeným rukojmím zde pak trávila své dny, zahrnuta všemožnou péčí, třeba dorůstající mláďata přemožené lvice či medvědice.
K atrakcím zvěřinců i raných zoo až do konce 19. století obvykle patřily nejen drezérské kousky, ale i dráždění a popichování vystavované zvěře způsobem, který by dnes budil zděšení. Zcela běžně náležely ke koloritu zoo 19. století i „exotizující“ stavby typu stáje pro slony v podobě siamského chrámu či pro žirafy ve stylu egyptských hrobek.

Hagenbeckův podnik

Zoologické zahrady zároveň představují jakési dědictví imperiálních a koloniálních výstav, expozic, jejichž součástí bývali i živí domorodci a jejich artefakty. Například počátkem 20. století vystavoval Carl Hagenbeck, jeden ze zakladatelů moderního zoologického zahradnictví, v Hamburku spolu se zvířaty také „divoké“ mimoevropské národy – na zažloutlých fotografiích vidíme několik párů indiánů u jejich týpí, osadu Laponců, celou sinhálskou vesnici se „spontánně“ si hrajícími dětmi a spoustu podobných atrakcí. V dobách, kdy film teprve začínal, to byla pro většinu Němců jediná možnost, jak mimoevropská etnika spatřit jinak než na rytinách dobových cestopisů. Hagenbeckův podnik tak ležel v jakémsi uzlovém bodě, z něhož se rozešly cestičky jednak k rozmanitým Disneylandům, jednak k zoologickým zahradám dnešního typu. (Pozoruhodné je, že zvyk vystavovat v nějaké formě „domorodce“ ze vzdálených končin nebyl vlastní jen Hagenbeckově době: zejména anglosaská tradice dlouho chápala „přírodní národy“ jako přírodniny, mající, třeba v Museum of Natural History v New Yorku, své expozice vedle živočichů a zkamenělin – ještě v roce 1985 tyto „přírodniny“ končily až u Arabů.)
Počínaje sedmdesátými lety 20. století se objevuje i velmi radikální kritika zoologického zahradnictví, která však prakticky neumenšuje zakládání dalších podniků tohoto typu ani jejich návštěvnost širokými davy – v některých částech intelektuálních kruhů však důvěru k nim nahlodala. Nepřátelství vůči zoo je tak nezřídka neobyčejně vyhraněné a tváří v tvář takovým skutečnostem, jako jsou průmyslové velkochovy, působí jako ono příslovečné zohledňování smítky v oku oproti břevnu, které nevnímáme.

 

carl hag.
.

Carl Hagenbeck  s domorodci

Zoologické zahrady neprezentují zvířata v jejich přirozeném prostředí

Zoologické zahrady pochopitelně neprezentují zvířata v jejich přirozeném prostředí a ani tak činit nemohou – všechny pavilony napodobující nejrůznější typy džunglí, korálových útesů, mlžných lesů atd. nám připadají přesvědčivé jen do chvíle, kdy dotyčné biotopy uvidíme ve skutečnosti. Vždyť také jsou zoo zařízeními pro lidi, nikoli primárně pro zvířata. Ta by se v liduprázdné zahradě neberoucí ohled na návštěvníky asi cítila lépe, přesto jsou součástí instalace, trochu jako mrtvá rajka bývala součástí klobouku – živá je součástí novoguinejského pavilonu.
Pronikáním tam, kam nás nezvali, je ovšem svým způsobem i turistika za zvířaty typu safari či bird-watchingu, v posledních dekádách se prudce rozvíjející, a rovněž i natáčení zvířat (správně udělaný přírodovědný film pochopitelně vypovídá o životě v přírodě mnohem víc než zoo, nemá ovšem živočišné teplo se zápachem výkalů, nenabízí možnost tajného krmení a jiné půvaby, za nimiž se do zoo jezdí).
Některá zvířata nepůsobí ani v nejlépe vedených zahradách utěšeně – zatímco antilopy ve větší ohradě se od těch ve stepi skoro neliší, sloni vyvolávají oproti těm divokým dojem trestanců skoro všude. Míra povzbudivosti pohledu však často nijak nekoreluje s délkou přežívání v zajetí či úspěšným množením: třeba u kočkovitých šelem či medvědů s jejich tendencí k pohybovým stereotypiím. Mnoho zvířat se v nudě zahradního provozu baví hemžením návštěvníků, velké šelmy na ně mnohdy „číhají“.
V každém případě, při striktním dodržování všech ohledů bychom nemohli manipulovat s žádným zvířetem nebo rostlinou, což je pro lidi v zásadě neslučitelné se životem. Intelektualismus však zná jen mrazivé extrémy – buď jsme demiurgové a je nám dovoleno vše, nebo nesmíme ani pohladit kočku bez jejího informovaného souhlasu.

 

medvěd lední
.

Medvěd lední v zoologické zahradě


Obtížný návrat do přírody

Počínaje první polovinou 20. století bývá zvykem zdůrazňovat ochranářský aspekt zoo – přispívají k záchraně vymírajících druhů a umožňují jejich vysazování zpět do volné přírody. To jistě může skončit úspěchem; už v meziválečné éře se takto podařilo zachránit před vyhynutím zubra, jehož poslední refugium v Bělověžském pralese zažilo dvojí přechod fronty. Ve zmatcích první světové války byly poslední „volně“ žijící kusy v této carské veleoboře vystříleny. Bez zoologických zahrad bychom dnes neměli ani koně Převalského, přímorožce arabské, kondory kalifornské a několik dalších druhů.
Jasně ovšem vidíme také Achillovu patu všech programů usilujících o záchranu zvířecích druhů v zajetí. Hodí se jen pro druhy velké, dlouhověké, nápadné a pro člověka atraktivní, nejlépe velké býložravé savce, do určité míry i velké šelmy a větší ptáky typu bažantů či vrubozobých. I tak je však kamenů úrazu celá řada: U živočicha, pro nějž není v antropogenizované krajině dost místa, je velmi nepravděpodobné, že se dočká návratu do přírody – jeho příštím osudem bude zřejmě kariéra „věčného domestikanta“. Zvlášť výrazný je tento problém u velkých šelem, například tygrů, vyžadujících stovky čtverečních kilometrů teritoria. Jejich vysazení do přírody je navíc komplikováno, ne-li znemožněno, také tím, že v zajetí dávno ztratili lovecké dovednosti, které se předávají z generace na generaci.
Situace je trochu lepší u velkých býložravců, jež lze chovat v mnohem větším počtu a na relativně menších plochách, v zásadě „oborovým“ způsobem. V Jižní Africe jsou i velké rezervace komerčně provozovanými oborami s elektrickým plotem okolo, jejichž správci pravidelně vypalují starou trávu, aby se tu uživily i naddimenzované stavy zvěře. Ta je zcela krotká, návštěvníků v autech se neleká – od evropských obor se takováto zařízení liší jen tím, že kopytníci jsou v nich zavřeni i s predátory. Zdá se, že řada druhů kopytníků a tlustokožců by se dala nejúspěšněji „zachránit“ podobným polofaremním chovem mimo svou často neklidnou vlast, třeba v Texasu či na Floridě.

 

kůň převalského
.

Kůň Převalského

 

Zoo pomohly oddálit záhubu jen několika druhů.

Zoologické zahrady rovněž pochopitelně jeví zájem jen o druhy nápadné a divácky atraktivní – jakkoli je jistě z principu možné vytvářet chovy ohrožených druhů střízlíků, hrabošů či pakobylek, nemají podobné projekty, náročné na každodenní dohled a „lid“ nezajímající, dlouhého trvání, provozují se jen kampaňovitě a vyznívají do ztracena. I u větších zvířat, třeba drobných kočkovitých šelem, je průběh chovu nezřídka cyklický a předvídatelný: nově získaný druh se v zajetí podaří rozmnožit, jeho ceny rostou, všechny zoo se o něj zajímají – časem se však trh nasytí, zvíře se stane, navzdory řídkému výskytu v přírodě, „obyčejným“, málokdo je ještě množí, chovné exempláře zestárnou a chov se zhroutí. Rovněž lidsky pochopitelná, ale pro genofond chovaných ohrožených druhů zhoubná je tendence ředitelství jednotlivých zoo cenné exempláře „hromadit“ a „nepůjčovat“. Pokud si na otázku, zda mizející druhy uchovávat, odpovíme kladně, je nutno konstatovat, že zoologické zahradnictví pomohlo oddálit záhubu jen několika málo z nich.

 

Autor článku : prof. RNDr. Stanislav Komárek, Dr.

 

Publikováno: Neděle 06.03.2011 23:00

Akce dokumentů

Kategorie: