E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás: Krajina vypadá, jako by ji zaťapala žába, Lidové noviny, 8.1.2011

S docentem Luďkem Sýkorou z Katedry sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty UK o rozbředlé kaši, divných plotech a městech, co připomínají pexeso

Kdo se chtěl ještě před časem cokoli dozvědět o nějakém městě, byl odkázán skoro výhradně na specifické informace turistických průvodců. Dnes je na tom zvídavý zájemce o dost lépe - v českých knihkupectvích začalo během poslední doby nápadně přibývat knih které se snaží popsat a zachytit i to, co bychom snad mohli nazvat duší nebo tajemstvím měst.

 

Je to náznak, že jsme začali dvacet let po listopadu vnímat místa, kde žijeme, nějak jinak? Nově nebo intenzivněji?

Řekl bych, že jde o projev obecných posunů ve společnosti. Knihy o geniu loci a rozmanitých tvářích měst vycházely i dříve. Nešlo ale o témata, kolem nichž by se odehrávala významnější diskuse. Nebyla považována za palčivá ani aktuální.

 

Počkejte, až doteď nás nezajímalo, kde žijeme?

Ale ano, zajímalo, jen v jiné dimenzi. Po pádu komunismu jsme se nejdřív věnovali zásadní společenské transformaci. Učili jsme se žít v kapitalismu a soustředili se na procesy celospolečenského charakteru. Základní orientaci v novém systému jsme už ale v zásadě zvládli a máme teď volné kapacity na další - stejně důležité - kroky. Začínáme mluvit i o proměnách míst, kde se odehrává náš každodenní život. Zatímco zákon můžeme rychle upravit a firmy svižně restrukturalizovat, změny v osídlení jsou dlouhodobé, často nevratné a ovlivňují vývoj společnosti na desítky let. Tyhle hodiny sice tikají pomalu a někdy jakoby neslyšně, zato velmi vytrvale. Proměna měst a obcí, k níž došlo tak nějak mimochodem, teď bude dlouho a významně ovlivňovat generace našich dětí a vnoučat. Dnes se formuje něco, čemu společenské vědy říkají závislost na zvolené cestě.

 

Satelitní městečko

 

Jakou cestu jsme si zvolili?

Naším největším problémem je, že o osídlení neuvažujeme jako o celku, jehož kultivace by měla být národním zájmem. Do jisté míry jsme upřednostnili individuální svobodu a neomezenou volbu před společnou zodpovědností za širší celek. Rozvoj sídel je spravován obecními úřady a magistráty. Správa území je roztříštěná mezi velké množství někdy i velmi malých obcí. Mnohé z těch, které se nacházejí v zázemí velkých měst, chtěly přirozeně těžit ze zájmu firem a obyvatel o stavební pozemky. Téměř každá obec si přála přilákat rozvoj právě k sobě. Začala tak soutěž o investice, obyvatele, pracovní příležitosti a služby. Vítězství sice může být pro někoho přínosem, ale jiní mohou ztrácet. A nejvíc na takovou situaci doplácí městský region a s ním i celá společnost.

 

Čím konkrétně?

Na okrajích obcí vyrostly nové satelity. Z měst sem utíkají lidé střední a vyšší střední třídy, zatímco sociální status sídlišť klesá. Někteří investoři upřednostnili snadnou výstavbu na zelené louce za městem, než aby se potýkali s překážkami ve městech. Ta by přitom potřebovala směřovat kapitál do oblastí úpadku - třeba do regenerace pozemků, které tam zůstaly po továrnách. Zdánlivě si můžeme říct, že lidé a investice zůstávají v regionu města. Nebylo by je ale z hlediska celkového rozvoje možné rozmístit účelněji?

 

Jak?

V okolí měst vyrostlo velké množství suburbií. Některé rezidenční satelity ale vznikly bez infrastruktury a jsou mnohdy větší než jádrová obec. Místní služby pod náporem nových obyvatel kolabují, nestačí kapacita škol. Kdo někdy viděl třeba Zdiměřice u Prahy, tuší, jak to může vypadat, když se původní sídlo ztratí v rozsáhlé nové zástavbě. Dnes se dojíždí mezi obrovským množstvím nově vzniklých lokalit. V Americe takový rozvoj charakterizují slovním spojením leap frog development - výstavba se šíří nahodile v lokalitách, jejichž rozmístění se podobá mokrým ťápotám skákající žáby. Ekonomicky i ekologicky je to velmi nešťastný model, který má navíc neblahé dopady na sociální soudržnost. A přesně takový vzorec osídlení dnes v okolí měst vytváříme.

 

satelitní městečko2

 

Když jste zmínil ty upadající čtvrti: jednu z největších obav tady zkraje 90. vyvolávala sídliště. Mluvilo se o nich jako o časovaných sociálních pumách. Experti varovali, že mají velký potenciál změnit se v nebezpečná ghetta.

Sídliště opravdu jistý problém a riziko představují, ale v tuhle chvíli je nevnímám jako ten nejpalčivější problém. Je nutné si uvědomit, že naše sídliště vznikala za jiných okolností, než ta problematická západní, třeba pařížská. U nás byla stavěna převážně pro mladou a spíše vzdělanou střední třídu. Sídlištní adresa nepředstavovala statusový problém. Už proto, že lidé neměli mnoho jiných voleb: na sklonku komunismu bydlelo na sídlištích nějakých 40 % populace, v některých městech dokonce dvě třetiny obyvatel. Tak velká masa lidí se prostě nemůže ze dne na den změnit nebo sídliště opustit. Proto u nás nebyla a ani nemohla být vystavena rychlému úpadku. Naopak, řada sídlišť je celkem dobře situována - je to z nich kousek do přírody, jsou slušně vybavena infrastrukturou -a tak se stala lákavou příležitostí pro soukromý kapitál, který v některých případech investoval do jejich revitalizace a dalšího rozvoje. Jestli něco můžeme pozorovat, pak je to diferenciace - některá sídliště se opravdu dostávají do nebezpečné sestupné spirály a těm je třeba se věnovat.

 

Nejsou-li tedy sídliště nijak zvlášť palčivým problémem, na co bychom se měli soustředit?

Naše města mění dva procesy, které považuji z hlediska dlouhodobého vývoje za nesmírně závažné. V prvé řadě jde o vytváření toho, čemu se říká sídelní kaše - nekontrolované rozlézání zástavby do příměstské krajiny. A pak také přehlížíme utváření rezidenční segregace v našich městech. To jsou opravdu podstatná témata, která by si zasloužila větší pozornost, které se jim zatím bohužel nedostává.

 

paneláky

 

Máte ten pocit? Vždyť se například o suburbanizaci mluví a píše už deset let. Minimálně pro Václava Havla je to téma skoro stejně časté jako pro Václava Klause globální oteplování.

Máte pravdu, že Václav Havel převzal záštitu nad konferencemi Tvář naší krajiny, kde se o suburbanizaci mluvilo už před deseti lety. V té době však většině lidí chyběla bezprostřední zkušenost. Dnes už rozlézání města není něco abstraktního a vzdáleného, s čím se potýkají hlavně v Americe. Jde o každodenní realitu, která proměnila náš životní prostor. Jak připomněl Václav Havel na posledním Foru 2000, jel před deseti lety na svoji chalupu úplně jinou krajinou. Ta dnešní, proměněná suburbanizací, je pro něj špatně čitelná a nesrozumitelná. Lidé si začínají všímat hloubky proměn, zejména tam, kde se dotýká jejich běžného života. Často se však klade důraz na dílčí znaky, jako je architektura rodinných domů, existence takzvaných zelených vdov a podobně. Je to škoda, protože to odvádí naši pozornost od podstaty problému.

 

Ta je v čem?

Suburbanizace je často považována za problém. To je zjednodušení. Nabývá totiž mnoha podob s různými důsledky. Je typickým příkladem konfrontace individuální svobody a společenské zodpovědnosti. Možnost opustit panelák a nastěhovat se za město do vlastního domu se zahrádkou byla pro řadu lidí splněním snu. Nabídka bydlení za městem také umožnila lidem z jiných regionů přistěhovat se do měst s rostoucí ekonomikou. Kromě pozitiv ale může přinášet i řadu problémů. Sám za ten největší považuji značnou fragmentaci zástavby v městských regionech. Namísto menšího množství lokalit, jejichž rozvoj je možné uspokojivě zajistit dopravou a službami, se dneska staví, kde se dá. Roztříštěné osídlení devastuje krajinu a přírodu, není vstřícné k formování komunitního života a přináší mnohem vyšší náklady. Městský region je dnes jednotkou, kde se odehrává každodenní život. Pro jeho zdárné fungování je navýsost důležité, jak je organizován: kde bydlíme, kde pracujeme, kam se chodíme bavit, odpočívat a sportovat, kam vozíme děti do školy a kolik kilometrů mezi tím vším musíme najezdit. Potřebujeme, aby zástavba byla méně roztříštěná, lépe plánovaná. Aby nabízela kvalitní obsluhu veřejnou dopravou, aby nové lokality tvořily s původní obcí harmonický celek - aby k sobě nové a staré části nebyly obráceny zády a město a okolní obce jsme vnímali jako jeden organismus.

 

Začínají se už objevovat alespoň náznaky něčeho takového?

Naštěstí ano. Například Kolovraty, kde bydlím, jsou jedním z příkladů funkčního a smysluplně se rozvíjejícího sídla, v němž se příjemně žije. Je tady knihovna, pošta, škola a školka, lékaři, restaurace i množství kulturních a sportovních akcí. A vlakem se dostanete do centra Prahy za třiadvacet minut. Důležité je, že obyvatelé mají volbu a nejsou závislí jen na dojížďce autem.

 

Jak lze ale za stávajících podmínek motivovat starosty a primátory, aby uvažovali v jednotkách městských regionů, a nikoli obcí nebo měst?

Svou roli musí sehrát kraje a stát. I u nás už přitom najdeme dobré příklady spolupráce na nadobecní úrovni. Třeba Brno a Jihomoravský kraj už postupují v plánování rozvoje koordinovaně. Vše zkrátka nemůžeme nechat jen na iniciativě obcí. Organizace osídlení ovlivňuje ekonomickou efektivitu i sociální soudržnost celé společnosti. Proto by mělo být národním zájmem ji usměrňovat a kultivovat.

 

Začínají se u nás krom sídelní kaše už projevovat i další problémy, kterým čelí západní města?

Je bohužel příznačné, že se nedokážeme vyvarovat vývoje, o kterém je dopředu známé, že může přinášet problémy. Konkrétně mám teď na mysli rezidenční segregaci. Ve městech nám vznikají sociálně homogenní lokality, které jsou ostře oddělené od okolí. Na jedné straně se nám objevují lokality sociálně vyloučených, na opačné straně lze najít rostoucí počet komplexů obklopených plotem a závorou. Pokud se organismus sídla rozpadne do několika paralelních světů, jejich obyvatelé přestanou mít zkušenost s lidmi žijícími ve fyzicky sousedících, ale sociálně velmi vzdálených lokalitách. O sociálně vyloučených lokalitách se píše poměrně často. Méně si však všímáme separace lidí s dostatkem prostředků a vyšším sociálním statusem. Kolem 15 % bytů postavených v Praze od roku 2005 vzniklo v komplexech, které jsou veřejně nepřístupné. A nejen v Praze. Podobný jev najdeme i v Karlových Varech nebo třeba v Brně-Ivanovicích, kde jsou závorami a ploty uzavřeny mnohé ulice. Tohle není vývoj, o který bychom měli jako společnost stát.

 

Projevuje se už nějak na tváři a fungování našich měst stárnutí populace?

Nemyslím si, že stárnutí populace zásadním způsobem ovlivňuje fungování měst. Každopádně města musí být připravena na potřeby zvyšujícího se podílu seniorů. Spíše bych si ale všímal toho, že senioři nabízejí významný potenciál. Aktivní stáří se prodlužuje a málokdo dnes po pětašedesátce chce jen vysedávat doma. Jejich zapojení například do dobrovolnických aktivit nebo do dalšího vzdělávání využije nejen jejich zkušenosti, ale zapojí je do chodu města a posílí pestrost městského života.

 

Bavíme se teď hlavně o současnosti měst. Máte nějakou představu i o tom, jak budou vypadat za pár dekád?

Leccos si lze představit třeba při pohledu na Los Angeles, které je prototypem postmoderního města. Ze všeho nejvíc připomíná pexeso nebo mozaiku. Ta je utvářená do jisté míry nahodilými a navzájem nepropojenými zájmy firem, které působí v globální ekonomice a jejichž investice se usídlují v některých zónách, zatímco jiné čtvrtě se stávají domovem imigrantů navázaných na zcela jiný typ transnacionálních sítí. Takové město přestává být jedním sociálním celkem a stává se spíše koláží paralelních světů.

 

Los Angeles

 

Je to něco, na co se máme těšit, nebo spíš nabádání k obezřetnosti ?

Dříve o městě rozhodovali lidé, kteří zde žili a podnikali, byli jeho součástí. Dnes o osudu sídel do značné míry rozhodují investoři, kteří se pohybují v nadnárodním prostoru a s konkrétním městem je téměř nic jiného než tržní příležitost nespojuje. Dříve bylo město do jisté míry autonomním funkčním celkem, dnes je součástí globální sítě. Jeho urbanistická struktura je sice ještě do značné míry formována starou érou, ale jeho život už tepe v novém rytmu. Před očima se nám prolínají dva světy. Ten nový ale už není zcela pod naší lokální kontrolou.

 

***

Představujeme

LUDĚK SÝKORA Narodil se před pětačtyřiceti lety na Plzeňsku, vyrůstal na Kladensku a studoval v Praze. Po absolutoriu Přírodovědecké fakulty UK pracoval v Československé akademii věd. V roce 1992 se vrátil na svou alma mater, kde dnes působí jako docent na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje. V 90. letech studijně a pracovně pobýval v Nizozemsku, Norsku a ve Spojených státech. Dnes se věnuje především studiu proměn postsocialistických měst, zkoumá vývoj městských čtvrtí a lokalit i vliv trhu s nemovitostmi na změny ve strukturách měst. Publikoval přes 80 odborných prací a 4 knihy. Luděk Sýkora je ženatý, má dvě děti.

 

Autor rozhovoru: Josef Greš

Článek v Lidových novinách zde : http://www.lidovky.cz/krajina-vypada-jako-by-ji-zatapala-zaba-dh7-/ln_noviny.asp?c=A110108_000082_ln_noviny_sko&klic=240711&mes=110108_0

 

Publikováno: Pondělí 31.01.2011 09:45

Akce dokumentů

Kategorie: