E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Media s námi a o nás: Chobotnice primáti oceánů, GEO, 18.1.2011

„Hlavonožci jsou tady od konce kambria a jsou neuvěřitelně rozrůznění. Byli schopní přežít neuvěřitelná vymírání, v podstatě celou takzvanou velkou pětku vymírání. Někdy utrpěli míň, někdy víc, ale jsou tady dodneška……“ S docentem Martinem Košťákem z Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, předním českým odborníkem na recentní i vyhynulé hlavonožce, hovoří o hlavonožcích a jejich schopnosti přežít Jiří X. Doležal.

amonitRekonstrukceModlec
.

Rekonstrukce křídového amonita rodu Lewesiceras mantelli z české křídové pánve.
© autor Petr Modlitba

Pane doktore, nejsou ti vámi obdivovaní hlavonožci spíš hnusní?
Jsou nádherní. Zvláště ti vyhynulí, když se podíváte na schránky amonitů, to je maximální estetický zážitek. Jsou to nejdokonalejší spirály v historii živočišné říše. Estetická, a navíc ještě velmi pravděpodobně velmi inteligentní zvířata během svého celého vývoje. Jejich krása je záležitost v podstatě každého člověka a pro mě jsou vyloženě nádherní.

Co vás na nich kromě těch již zmíněných schránek amonitů tak fascinuje?
Schopnost přežít. Jsou tady od konce kambria a jsou neuvěřitelně rozrůznění. Byli schopní přežít neuvěřitelná vymírání, v podstatě celou takzvanou velkou pětku vymírání. Někdy utrpěli míň, někdy víc, ale jsou tady dodneška.

Kdy se takhle větev života oddělila od té, ke které patříme my?
To je těžká otázka. Bude to pravděpodobně někde na úrovni vzniku metazoí, tedy mnohobuněčných. Některé geny máme se všemi mnohobuněčný mi shodné – např. ten, který ovlivňuje vznik očí (ten je společný člověku, hlavonožci, ale i medúze).

Nemohl byste to říct tak, abych tomu rozuměl?
Před kambriem bylo prekambrium (tedy proterozoikum) a společný předek může být řekněme v době nástupu eukaryot před dvěma miliardami let. Nejpozději tam bych možná viděl nějaké společné předky.

Jurské moře
.

Rekonstrukce svrchnojurského belemnita, lokalita Štramberk.
© autor Petr Modlitba

 

Takže v podstatě nám nejsou o moc bližší, než by byli mimozemšťané.
S nadsázkou se to tak dá říct, je to skupina, se kterou máme stejný genetický kód. Ten je tady na planetě jediný, asi zřejmě kdysi zvítězil možná v nějaké konkurenci dalších genetických kódů. Dneska je to jediný univerzální kód, takže se dá vztáhnout v podstatě na všechny skupiny živočichů i rostlin a odkázat nás do nějakého společného počátku.

Když mluvíme o té vzdálenosti, tak samozřejmě člověka napadne možnost komunikace. Jak hlavonožci mezi sebou komunikují, to je první otázka, a máme nějakou šanci začít komunikovat s nimi my samotní?
Ti, kteří žijí osaměle, spolu komunikují minimálně. Ti, kteří žijí sociálně nebo v menších hejnech, komunikují změnou barvy. Vysílají signály, jsou schopni reagovat na podráždění, mají své vzorce chování, různé barevné odstíny a různé vzory, na které jsou schopni reagovat v celém hejnu. Někteří, např. karibské olihně, v těch hejnech žijí po čtyřech pěti jedincích, takže jde o relativně malé skupiny, ale sociální vazba mezi nimi určitě je. Komunikaci nacházíme většinou u dvoužábrých hlavonožců, to je dneska dominantní skupina.

fragmoteuthisJura
.

Spodnojurský dvoužábrý hlavonožec rodu Phragmoteuthis se zachovaným mineralizovaným inkoustovým vakem a aragonitovým fragmokonem. Německo. Foto Dirk Fuchs.

 

To jsou chobotnice?
Ano. Chobotnice, ale i další dvoužábří hlavonožci jsou dokonce schopni vytvářet na sobě různé výrůstky – třeba výhružné nebo pro potřeby lovu. Dokážou těmi výrůstky imitovat korály, když číhají na kořist, a rybka se jde mezi ty výrůstky na hlavě hlavonožce schovat jako do úkrytu na korálu.
Co se týká naší komunikace s hlavonožci, tak chobotnice, sépie a další druhy, které chováme v akváriích, se nám většinou snaží v komunikaci vyjít vstříc. My po nich něco chceme a oni to dělají. Jsou prostě schopni učení, což je další významný prvek, který je velmi výrazně odlišuje od jejich blízkých příbuzných. Nezapomínejte – jsou to měkkýši, a přesto se učí! Otázkou je, jestli to je skutečná dvousměrná komunikace. A další otázkou je, jestli s námi vůbec mají potřebu komunikovat, zda o nás stojí.

Ale znamená to, že kdybych chtěl pohovořit s chobotnicí, tak musím jít před akvárium, vytvořit několik kožních výrůstků a začít měnit barvu?
To by bylo asi vhodné, pokud ji chcete oslovit.

HeteromorfniAmonitKridaHokkaido
.

Heteromorfní amonit rodu Hyphantoceras. Křída, Hokkaido. Foto M. Košťák.

 

Jak se hlavonožci rozmnožují?
Oni mají stejnou sexualitu jako my, jsou odděleného pohlaví, a když to na ně přijde, tak se rozmnožují. Strategie rozmnožování jsou různé, samci většinou mají vyvinuto hektokotylové rameno.

To je co?
To je přeměněné „chapadlo“, které je naplněné spermatofory, což jsou jakési ampule se spermatem. Většinou jich v chapadle-penise bývá kolem deseti. U některých skupin jako například u argonautů samec chapadlo oddělí, když vidí samici. Samice je totiž výrazně větší a samec chobot nice zřejmě nechce riskovat, že bude sežrán. Takže v podstatě vypustí torpédo, tj. oddělí hektokotylové rameno, na vzdálenost třeba dvou nebo tří metrů od samice. Ten aparát má svůj pohon a svoje receptory, najde plášťovou dutinu samice. Je to trochu smutné, jako by jste si oddělil penis a nechal ho dojít k samici. Na druhou stranu praktické.

To by se mi nelíbilo.
Jiné druhy hlavonožců jako třeba olihně mají hektokotylové rameno normálně přirostlé a neoddělitelné. Pak jde o klasický pohlavní akt hektokotylovým ramenem a pohlavní akty trvají řádově minuty či desítky minut. Samotný akt páření je nebezpečný, kolem míst kopulací se stahuje řada predátorů, ryb, žraloků, vodních savců, ze vzduchu útočí ptáci a tisíce olihní končí v žaludcích – to není nic nového, podívejte se na vyhynulé belemnity. Navíc fyzická náročnost tohoto aktu je smrtelná, dno moře, kde k tomu dochází je pak pokryté desítkami tisíc mrtvých olihní. Předtím ale samice stačí naklást vajíčka. Tak si vyberte.

 

KridovyAmonitMadagaskar
.

Řez amonitem rodu Cleoniceras. Spodní křída, Madagaskar. Foto M. Košťák.

 

O chobotnicích jsem četl už v dětství u Julesa Verna, že žerou lidi, je to pravda?
Já si to nemyslím. Chobotnice nejsou tak velké, s výjimkou některých pacifických druhů. To, co je schopné sežrat lidi, tak to jsou velké krakatice – skupina hlavonožců, která vznikla pravděpodobně už v křídě a v křídě dosahovala rozměrů řekněme prvních centimetrů či desítek centimetrů. V současnosti jsou to osmnáctimetrové potvory. U nich několik případů napadení člověka zaznamenaných je. Kalmar peruánský nebo humboldtův. Cortézovo moře, tam se tradičně každou sezonu ztratí pár rybářů, kteří spadnou do vody. Kalmaři jsou dva či tři metry velcí, ale zase jich je hodně, jsou nesmírně agresivní a je u nich běžný kanibalismus. Propadají žravé frenézii podobně jako žraloci, takže ve chvíli, kdy jsou opravdu excitovaní a spadne tam kus žvance včetně člověka, tak s tím problém nemají.

Prý se prokázalo, že chobotnice jsou schopné užívat nástroje.
Ony jsou neuvěřitelně hravé. Pokud chceme chobotnici chovat, tak musí mít dostatek předmětů, se kterými si hraje, jinak se strašně nudí a trpí. Hraní si s různými předměty je pro ně typické. Využívají domečky ze schránek kokosů, jsou docela zdatné i architektonicky. Pokud jim dáte tři cihly, tak jsou schop né je poskládat, udělat domeček, jako to dělají děti na pískovišti. Jsou šikovné a jsou schopné adaptace a to je to, co mě na nich fascinuje. Jejich inteligence je výraz maximální schopnosti se přizpůsobit a přežít. Označení chobotnic z šedesátých let minulého století znělo primáti moří, a nebylo daleko od pravdy, jsou skutečně mimořádní.

Proč chobotnice nevytvořily žádnou civilizaci nebo technologii?
Otázka je, jestli něco takového potřebují. Žijí poměrně solitérně, nemají tedy sociální struktury, na které jsme zvyklí my a na kterých jsme závislí. Jejich solitérní způsob života je od toho distancuje. Každá má svůj areál, kde loví, setkávají se při páření a náhodně mezi nimi probíhají konkurenční boje o teritorium, ale jsou to samotáři. Takže asi těžko budeme předpokládat, že by se nějak integrovali do nějakých větších sociálních celků.

kridaCeskyRaj
.

Rekonstrukce paleoprostředí s hlavonožci - významnou složkou potravního řetězce v mesozoiku. Křída, podloží Prachovských skal. © autor Petr Modlitba

 

Úplně poslední otázka: Když se podíváme na vývoj z perspektivy nějakých desítek až stovek milionů let, můžeme se těšit na to, že perspektivně vylezou na souš a vyhubí nás?
Tak zrovna toho bych se nebál, to spíš člověk vleze do vody a vyhubí všechno, co je tam. S přesunem na souš by u nich byl problém, protože mají vylučovací orgány a ledviny nastavené na určitou slanost vody a ve chvíli, kdy slanost klesne nebo stoupne, tak jim to škodí. V podstatě se pohybují v slanostním prostředí kolem 30–35 promile. Ve chvíli, kdy tyhle limity překročíme na jednu nebo na druhou stranu, tak je to pro ně devastující. Takže za prvé by museli změnit systém ledvin, a tudíž vlastně osmózy a za další se naučit dýchat vzdušný kyslík. Což není jen tak a je k tomu potřeba dobré okysličovadlo. My máme hemoglobin, oni mají hemocyanin čili vazbu na měď. A tahle vazba je vhodná pro život v jejich prostředí, ale myslím si, že by to nebylo dostačující pro pobyt na souši. U hmyzu máme samozřejmě také jenom hemocyanin, ale jsou to většinou drobnější organismy. Když si ale představíme chobotnice nebo hlavonožce jako takové, tak jsme v několika decimetrových až metrových rozměrech a tam už by efektivita jejich okysličování k pobytu na souši asi nestačila.

***
Autor článku : Jiří X. Doležal

 

Publikováno: Úterý 18.01.2011 16:25

Akce dokumentů

Kategorie: