E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Tetanus, zákopová noha a vši, Vesmír, 10.6.2014

Nadpoloviční většina obětí ve většině válečných konfliktů podlehla až do druhé světové války nikoli přímým válečným zraněním, ale různým infekcím. Více v článku Jana Votýpky pro on-line magazín Vesmír.

To je dobře známá skutečnost, opakovaně připomínaná studentům na různých hodinách „infektologie“ u nás i v zahraničí. Mnohá z těchto „válečných“ infekčních onemocnění byla a v některých případech stále jsou spojena s různými druhy zranění nebo s extrémními podmínkami, kterým jsou lidé v období válečných konfliktů vystavováni. Jiná infekční onemocnění však v období válek spíš využívají „snížený zdravotní dohled“, zhoršené hygienické podmínky a přesuny velkého množství obyvatel. Právě při přesunech vojsk, běženců nebo zajatců může snadno dojít k zavlečení i vzácných infekčních onemocnění do nových území, případně k zavlečení nových, pro místní obyvatelstvo více patogenních kmenů onemocnění „starých“.

Nejinak tomu bylo i za první světové války, kdy se vedle lidského nepřítele objevila i řada dalších nebezpečí číhajících na vojáky i civilní obyvatelstvo.

Na území bývalého Československa například za první světové války a těsně po ní vzplanulo několik menších epidemií malárie, neboli bahenní zimnice, působené prvoky rodu Plasmodium a přenášené komáry rodu Anopheles.

Pro vojáky však byly mnohem nebezpečnější jiné druhy infekcí. Moderní válka přinášela mnoho zranění a nemocí, na které lidé nebyli zvyklí. Šrapnely a výbušniny způsobovaly tržné rány a následné infekce tetanu stejně jako celková gangréna zabily nečekaně vysoký počet mužů. Nebezpečí takzvané zákopové nohy čekalo i na ty, kteří žádné zranění neprodělali – dlouhé stání v podmáčených zákopech, chlad a nedostatek pohybu vedly k opuchnutí nohou, poškození nervů a odumření tkáně, což u některých případů končilo nucenou amputací nohy.

Zranění vojáci zůstali někdy ležet na bitevním poli i několik dní. Kromě přímých válečných zranění je ohrožovala i řada smrtelných infekčních onemocnění. Společně Zdroj: Flickr (https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/)

Smrtící vši

Zákopy a trvalá koncentrace mužstva skrývaly ještě další, méně nápadné, ale o to větší nebezpečí: byly to vši. Nám dobře známé a neškodné vši dětské nebo též vši hlavové (Pediculus capitis) jsou fixované, jak již jméno napovídá, pouze na vlasy, a třebaže jsou to nepříjemní trapiči, svého hostitel ničím nenakazí. Za první i druhé světové války však byly hojné i vši šatní (Pediculus humanus), které jsou v současné době velmi vzácné. Vyskytují se zejména na trupu a na rozdíl od vší hlavových mohou přečkávat mimo tělo, v ošacení, a to poměrně dlouhou dobu. A co je podstatné, mohou i přenášet řadu smrtelně nebezpečných infekčních onemocnění.

Jedná se především o takzvaný skvrnitý (též epidemický) tyfus zvaný někdy i skvrnivka epidemická. Vyvolává ji intracelulární parazitická bakterie Rickettsia prowazekii. Druhým vážným onemocněním je „zákopová horečka“, též zvaná volyňská nebo pětidenní, jež je způsobená rovněž vnitrobuněčnou parazitickou bakterií Bartonella quintana. Obě tato onemocnění mívají přízvisko „válečná“ – šatním vším se nejlépe daří právě ve válečných dobách, kdy dochází ke zvýšené koncentraci lidí v kombinaci s nízkými hygienickými podmínkami.

Dospělá veš dětská (Pediculus capitis) přidržující se lidského vlasu Autor: Jana Bulantová, PřF UK

Dospělá veš dětská (Pediculus capitis) přidržující se lidského vlasu    Foto: Jana Bulantová, PřF UK 

Tyfus zabil miliony

Předpokládá se například, že skvrnitý tyfus devastující francouzské vojáky byl pravděpodobně hlavní příčinou porážky napoleonského tažení na Moskvu. Protože se toto onemocnění často šíří i ve věznicích, které rovněž poskytují vhodné prostředí pro vši šatní, říká se mu rovněž horečka vězeňská. Poslední velká epidemie skvrnitého tyfu na území Československa se vyskytla v roce 1945 právě ve věznici v Malé pevnosti v Terezíně a i po oficiálním ukončení druhé světové války si stále vybírala své oběti na životech.

Jméno skvrnitého tyfu je odvozeno z řeckého výrazu typhos, tedy kouřový či mlhavý, což souvisí s otupělostí příznačnou pro toto onemocnění. Adjektivum “skvrnitý” odkazuje na typickou vyrážku na trupu (odtud též „skvrnivka“). Onemocnění může do několika (tří až čtyř) týdnů samo ustoupit, ale zejména u oslabených jedinců náhlý nástup horečky, bolesti hlavy, poškození endotelu (buněčné výstelky cév) a srážení krve v cévách vedoucí ke gangrénám často končí smrtí.

Během 1. světové války řádil skvrnitý tyfus především mezi vojáky na východní frontě. Jen v Rusku zabil více než tři miliony lidí, další pak v Polsku a na Balkáně, kde smrtnost místy dosahovala neuvěřitelných čtyřiceti procent. Tyfus byl rovněž hlavní příčinou smrti mezi ošetřovateli. Na západní frontě pomohlo při potlačení nebezpečného onemocnění zřízení odvšivovacích stanic. Bohužel ani po skončení války nebylo nebezpečí zažehnáno a do roku 1922 zabil skvrnitý tyfus ještě další přibližně tři miliony lidí.

Celý článek si můžete přečíst v on-line magazínu Vesmír 

Autor: doc. RNDr. Jan Votýpka, PhD., Katedra parazitologie PřF UK

 

Publikováno: Pátek 01.08.2014 08:00

Akce dokumentů

Kategorie: