Media s námi a o nás: Náš nos náš pán, Lidové noviny, 3.1.2014

Docent Jan Havlíček, antropolog a etolog, tedy vědec zabývající se člověkem a jeho chováním, mě na rozhovor pozval do své pracovny na Přírodovědecké fakultě UK. V bludišti starobylého, poněkud zanedbaného domu hledám místnost 227 a z prosklených vitrín na chodbách na mě vyčítavě zírají hvízdáci, lindušky i papuchalkové. Nic z toho by mi ale nepřišlo tak divné jako to, že když si jdu povídat s odborníkem na roli čichu v lidské komunikaci, bude to u něj tak... páchnout. Že by mi pan docent chtěl něco chemicky sdělit? Například že nemám zdržovat dlouho?

Zita Kabátová mi kdysi říkala, že si pořád pamatuje, jak voněl Oldřich Nový. Proč si vlastně pachy a vůně pamatujeme nejdéle ze všeho?

Zřejmě proto, že naše čichové vjemy jsou velmi blízko našemu emočnímu světu. O čemž svědčí i nervová spojení: smyslové dráhy nejsou u čichu přepojovány do části mozku, který se jmenuje thalamus, jako u jiných smyslů, ale jdou rovnou do těch center, která ovlivňují naše emoce. Takže když ucítíme znovu nějakou vůni, okamžitě se nám vybaví i celá ta minulá situace. A to se stane samo, nemusíme se to záměrně učit. Ale proč je zrovna čich tak propojen s emocemi, je vlastně záhada. Je to jeden z našich nejstarších smyslů.

Proč mi někdo voní i zpocený a jiný mi páchne, i když se myje dvakrát denně?

Možná kvůli nějaké vaší předchozí zkušenosti. My teď pracujeme na projektu, který se právě zabývá tím, zda to, jak voněli naši rodiče opačného pohlaví, neovlivňuje, kdo nám pak „voní“ v dospělosti jako potenciální partner. Víme už, že to funguje u vzhledu. Lidé mají tendenci – ale pouze jestliže měli dobrý vztah s rodičem opačného pohlaví – vybírat si partnery, kteří jsou jim podobní.

Jsou si příbuzní podobní i pachem?

Ano. A několik autorů se snažilo dokázat, že ta podobnost pachů znamená, že naši rodiče či sourozenci jsou pro nás pachově nepřitažliví, tedy by to mělo bránit incestu. Ta blízkost osobního odéru je taková, že účastníci jednoho experimentu bez problému na základě pachu přiřazovali k sobě sourozence nebo děti a rodiče. Ale nedařilo se to, když měli k sobě přiřadit manžele. Což zároveň popírá teorii, že lidé podobně voní, protože třeba konzumují stejné jídlo nebo jsou vystaveni pachu jedné domácnosti. Asi každý máme zkušenost, že když přijdeme k někomu domů, většinou to tam je dost specificky cítit.

Ano. Třeba tady u vás to dosti specificky smrdí...

No to mi vůbec neříkejte, protože my jsme z toho nešťastní. Ale bohužel s tím nic neuděláme – kolegové mají vedle naložená zvířata. Jen jsme k tomu už asi trošku otupěli.

Mě ten pach taky nejdřív uhodil do nosu, ale teď už ho skoro nevnímám. Proč to tak je?

Kvůli poměrně rychlé čichové adaptaci. To znamená, že smyslové buňky přestávají reagovat na molekuly, které jsou někde přítomny po delší dobu. Neposílají ten signál po nervových drahách dále. Zajímavé ale je, že ten čichový orgán není „unaven“ všeobecně – přestane fungovat jenom pro ten jeden konkrétní pach. Kdyby tady teď došlo k nějaké pachové změně, určitě to všichni ucítíme.

Je osobní pach člověka stejně individuální jako třeba otisky prstů?

Bezpochyby. Proto se tomu taky říká pachový podpis.

Má chemická komunikace nějaké výhody?

To určitě. Vy například můžete chemicky komunikovat, aniž jste na místě samém. Koneckonců řada organismů zanechává své pachové značky. A kdo na to místo přijde, dobře ví, kdo tam byl před ním. To mimochodem dovedou i někteří lidé. Mám kolegyni, která po čichu pozná, kdo byl u ní v místnosti během její nepřítomnosti.

Mají jednovaječná dvojčata stejnou pachovou stopu?

Mají. A pokud konzumují stejnou stravu, je to obtížné rozpoznat dokonce i pro psy. Je ale zajímavé, že když budete jednovaječná mimina krmit každého něčím jiným – jedno dáte na sunar a druhé bude třeba kojené –, pak už je pes rozeznat dokáže.

Když zmiňujete psy, říká se, že umí čichem u člověka poznat rakovinu. To by znamenalo, že nemocný člověk má jiný pach než zdravý?

Ano. Dokonce se to pro tu první diagnostiku některých nádorů začalo používat, je to metoda levná a docela spolehlivá. Zřejmě jak dochází k nekontrolovanému bujení, povrch rakovinných buněk produkuje jiné molekuly než buňky běžných tkání. A pes je to schopen zaznamenat. Psi se na to dají dokonce trénovat. Nedávno jsme se se studenty byli podívat na České zemědělské univerzitě v Suchdole, kde mají takové centrum. A nad některými psími schopnostmi jsme žasli. Byli například schopni vyčichat předmět, který byl nějakou dobu ve vodě. Nebo dokonce který prošel ohněm – až do 800 stupňů Celsia! Člověk by čekal, že všechny molekuly, které pach způsobují, budou smyty vodou nebo spáleny. A přesto je ti psi cítili.

I zkušení lékaři prý umí lecjakou nemoc z pacienta vycítit...

Tak třeba u cukrovky to není zas tak velké umění, vzhledem k silnému pachu acetonu... Onemocnění, kde je možné tu první diagnózu udělat „nosem“, je ale řada, obzvláště kožních. Samozřejmě pro potvrzení musíte udělat mikrobiální testy, ale posílat člověka hned na celospektrální vyšetření určitě zkušený dermatolog s vycvičeným nosem nemusí. Ostatně slavný perský učenec Abú Alí ibn Síná neboli Avicenna věnoval část svých spisů právě diagnostice na základě čichu.

Arabové prý vůbec přikládají osobnímu odéru velký význam. Četla jsem, že při setkání úmyslně nasávají partnerův dech, doslova tam stálo, že se „v něm koupou“, protože z něj prý umí vycítit i charakterové vlastnosti člověka.

Nesmíte ale zapomenout na to, že v arabských kulturách se velmi dbá na parfémování. A týká se to i ústní hygieny. Člověk, který není umyt a navoněn, by ani neměl vstupovat do mešity. Arabové milují parfémy, které obsahují vůni růží, oblíbenou vůni Alláhovu. O růžích dokonce říkají, že jsou to slzy Alláhovy.

_{V arabských zemích je parfémování samozřejmostí. Kdo není umyt a navoněn neměl by správně ani vstoupit do mešity.}

Asiatům prý naše evropská civilizace velmi páchne. Je to tím, že jíme víc masa?

Může být. Ale spíš to vypadá na genetické populační rozdíly. Totiž u většiny Asiatů je jedna genetická mutace, která právě do určité míry eliminuje produkci pachu z podpaží. Takže bez ohledu na stravu jsou Asiaté cítit daleko méně než my. Pro Asiaty jsou opravdu Evropané, ale i Afričané velmi zapáchajícími tvory. Tahle asijská mutace ale není stoprocentní, má ji jen asi devadesát sedm procent Asiatů. A tvrdí se, že když někdo zapáchal, tedy patřil mezi ta tři procenta bez mutace, mohl to být v předválečném Japonsku důvod k vyloučení z armády. Představte si, že někdo dostane modrou knížku, protože smrdí...

Jsou mezi lidmi velké rozdíly v citlivosti čichu? A hraje roli velikost nosu?

Nevypadá to, že by čichová citlivost byla nějak zásadně ovlivněna velikostí nebo tvarem nosu. Samozřejmě pokud proděláte opakované infekce horních cest dýchacích, poškodí vám to čich. Ale u čichu je jedna velká výhoda, totiž že čichové buňky se neustále obnovují. Na rozdíl třeba od zraku, kde to možné není. Ale tohle není ten nejdůležitější faktor.

Takže co nejvíc ovlivňuje kvalitu čichu?

To my vlastně moc dobře nevíme. Zřejmé je jen to, že v průměru jsou na vnímání pachů a vůní mnohem lepší ženy než muži.

Čili je pravda, že „muž vidí a žena cítí“?

To zní zajímavě, ale je to asi příliš velká zkratka. Navíc i v rámci jednoho pohlaví bývají značné rozdíly. Ono to ale má víc aspektů. Jednak jde o to, jak jsme citliví, v jakých koncentracích jsme tu danou látku ještě schopni zaznamenat. Pak jak dokážeme rozlišovat mezi jednotlivými pachy. A také jakou máme schopnost určitou vůni identifikovat a pojmenovat ji. V tom se lidé velice liší. Když jsou dobří v jednom, neznamená to ještě, že nutně budou dobří i v druhém. A ještě jedno je důležité: všímavost k vůním. Dá se očekávat, že lidé, kteří mají lepší čichové schopnosti, budou všímaví i k pachům. Ale neplatí to stoprocentně.

Jako existuje absolutní sluch, existuje i mimořádné čichové nadání?

Existují lidé, kterým se říká hypersmellers, superčichači. Když se podíváme na to, jak jsou v populaci lidé rozděleni co do kvality čichu, bude tam část lidí, kteří cítí velmi špatně, až vůbec, pak průměr a pak ti, kteří cítí výborně. Ale mezi těmi citlivými se ještě vyděluje skupina superčichačů.

Co to je za lidi?

Je jich relativně málo. A také toho o nich vlastně málo víme. Předpokládá se, že čichová supercitlivost bude souviset s některými osobnostními rysy. My jsme nedávno publikovali studii, v níž jsme mimo jiné zjistili, že hodně úzkostliví lidé mívají lepší čich než běžná populace.

Dýcháním vlastně pořád chemicky monitorujeme své okolí – a úzkostliví lidé tomu zkrátka asi přikládají větší význam.

Přesně tak.

Co vlastně rozhoduje o tom, že nám něco libě voní a něco páchne?

Zřejmě nějaká naše předchozí zkušenost, čili zda jsme se s podobným pachem či vůní setkali za kladných, či záporných okolností. Pak také to, v jaké kultuře žijeme. Zkrátka určitá aromata, která u nás považujeme za smrdutá, by dejme tomu v Japonsku byla součástí velmi vybrané kuchyně.

Takže to, jestli nám něco smrdí, je společenský úzus?

Do jisté míry ano. Ale má to ještě jeden aspekt, který není příliš prozkoumán. Většina vůní není vnímána jenom naším nosem, hlavním čichovým orgánem, ale také takzvanými volnými nervovými zakončeními trojklaného nervu. Jde o vjemy typu štípání, pálení, lechtání u látek jako čpavek, ocet, ale třeba i mentol. Tenhle systém má funkci „pryč odtud, je tu nebezpečno“ a na zkušenosti moc závislý není. Takže je možné, že to, že nám některé látky voní spíše příjemně a jiné nepříjemně, s tím bude souviset. Ale to je jen spekulace.

Je pravda, že aby muž a žena spolu ladili, musí si navzájem vonět?

V jedné naší dotazníkové studii nás překvapilo, že ženy uváděly, že to, jak jim partner voní, může být důležitější, než jak vypadá. Tohle vám muži málokdy řeknou. Jak si partneři voní, ale může být podstatné právě proto, že pachové vjemy jsou tak spojené s emocemi. Ono ale nemusí jít jen o partnera. Některý spolupracovník nám nevoní, říkáme „nemohu ho ani cítit“. Ale nemusíme si toho být ani vědomi. Jen jsme na něj nepříjemnější, jeho chyby nám připadají závažnější než chyby člověka, který nám voní příjemně.

Mají jiný osobní pach gayové? Čili mohou se poznat „po čichu“?

Existují studie, které tvrdí, že ano. Ale proč by tomu tak mělo být, nevíme. Je také možné, že tyhle závěry byly ovlivněny tím, že – aspoň donedávna – u heterosexuálních mužů nebylo tak obvyklé holit si podpaží, kdežto u gayů to už nějakou dobu obvyklé je. Takže momentálně prostě máme zjištění, že voní jinak, ale proč to tak je, zatím nevíme.

Mimochodem – je pravda, že i spermie mají čichové receptory?

Je to tak, že na povrchu spermie jsou receptory, které reagují na určité chemikálie, jimiž jsou přitahovány k vajíčku. A je to zařízeno tak chytře, že při oplodnění se změní chemismus vajíčka – takže pak už k němu spermie přitahovány nejsou. Pozoruhodné je, že tahle látka – bourgeonal, podle které se spermie řídí, je jedinou látkou, ke které jsou muži citlivější než ženy. Ve všech jiných případech je to naopak.

Svého času se objevily parfémy, které údajně obsahovaly lidské feromony, tedy látky podvědomě přitahující druhé pohlaví. Měly fungovat na podobné bázi jako feromonové lapače hmyzu. Byl to jen marketingový trik, nebo lidské feromony skutečně existují?

Určitě nečekejte reakci jako u feromonových lapačů. Představa, že se člověk nastříká parfémem, který obsahuje feromon, a muži nebo naopak ženy na něj pak budou hromadně skákat, je naivní. Na druhou stranu látky, které se do těch parfémů dávají, většinou ze skupiny 16-androstenů, opravdu mohou ovlivňovat náladu, nebo dokonce to, že se nám někdo bude líbit víc než jiný. Ale to je trošku něco jiného, způsobí to jen nějaký posun našich preferencí, zlepšení nálady. Nefunguje to jako automat.

Je jinak cítit člověk, který se bojí, je ve stresu, a veselý pohodář? Šelmy prý z člověka strach vycítí.

To je oblast, která se začala prozkoumávat teprve v posledních pár letech. Ukazuje se, že to tak zřejmě je. A taky že lidé reagují na pach těch, kteří jsou úzkostliví nebo mají strach. Třeba to ani neumí pojmenovat, ale změní to jejich momentální vyladění. Nemusí jít jenom o strach. Moje kolegyně se teď například zabývá tím, jestli se mění vůně sportovců podle toho, zda vyhrají, nebo prohrají.

Vítěz voní jinak než poražený?

Přesně tak. Ale tyhle pachy ještě zřejmě taky ovlivňují diváky kolem.

Naše civilizace považuje osobní pach za něco nepatřičného. Mít vyholené podpaží je dnes samozřejmostí už i u mužů.

A víte, že se ukazuje, že holení podpaží má poměrně malý efekt na intenzitu osobního pachu? Protože už po krátké době, třeba po týdnu, kdy ty chloupky mají jen několik milimetrů, má pach zase obdobnou intenzitu jako u lidí, kteří si podpaží neholí vůbec.

Máte vy nějakou teorii na to, proč tenhle svůj chemický komunikační prostředek tak důsledně potlačujeme? Ustupuje role čichu do pozadí? vadí nám to, protože nás to spojuje se zvířaty?

Důvodů asi bude víc. V základu bude zřejmě to, že od novověku se v evropské kultuře klade velký důraz na racionalitu. A před tím, než se zjistilo, že řadu nemocí způsobují bakterie a jiné mikrobiální organismy, byl zápach považován za přímého původce těchto chorob. Tohle dědictví v západní kultuře pořád je. Netolerance k biologickým pachům je tu velmi silná.

Nemáme z pachů strach, protože je nemůžeme vědomě kontrolovat? Nedá se tu moc lhát. Můžu si sice vyrobit umělou pachovou identitu pomocí parfému, ale můj skutečný pach po čase stejně vyjde najevo.

Možná. Ale když mluvíte o parfémech, ukazuje se, že tam nejde o prosté překrytí tělesného pachu, spíš se naše vůně s parfémem vzájemně ovlivňují. Čili u voňavek nedává moc smysl nějaká všeobecná móda, důležitá je individuální volba.

Že parfém na každém voní jinak, je právě pěkné, ne? Jinak bychom měli svět unifikovaný i ve vůních. Jak zpívá richard Müller: „Pod každou sukní stejná Sabatini...“

Když o tom přemýšlíte, euroamerický svět je vlastně paradoxní. Na jednu stranu si velmi zakládá na individualitě, mnohem víc než jiné kultury, kde společenství je důležitější než jedinec. Ale zároveň se v mnoha aspektech strašně unifikujeme – a na té čichové úrovni je to do očí bijící. Tedy spíš bych měl říct do nosu bijící.

Co vás osobně na čichu tak fascinuje, že jste se mu rozhodl věnovat?

Svět pachů je neuchopitelný, nekontrolovatelný a taky se velmi špatně pojmenovává. Je to pořád tak trochu terra incognita, neprobádaná země. Čili oblast, kde se můžeme dočkat nových objevů. A druhá věc je to, jak nás vůně a pachy ovlivňují, někdy i ovládají. A nemusíme si toho ani být vědomi. Což je fascinující.

To, o čem mluvíte, využívají už i rafinovanější obchodníci. v některých luxusních obchodech rozprašují příjemné vůně, které nás mají podvědomě přimět ke koupi. A my se necháme „vodit za nos“.

Ano. A může to zabrat právě proto, že vůně mají tak blízko k našim emocím. U automobilů střední cenové kategorie se například používají spreje evokující pach kůže, to znamená vyšší kategorii vozů, i když samozřejmě v jejich interiéru nic koženého není. A všimněte si v pražském metru, jak se z vestibulů, kde jsou chytře umístěny pekárny jednoho známého řetězce, natahuje vzduch dolů po eskalátorech. Takže než vyjedete nahoru, dostanete na to pečivo strašnou chuť. Rafinované je, že člověk je té vůni nějakou dobu na eskalátoru vystaven, nemůže uhnout, takže vyjede nahoru a rovnou míří k okénku, ačkoli by ho to předtím nenapadlo. Jenže nemusí to fungovat vždycky. Některé studie ukazují, že všeobecné parfémování třeba v hypermarketu může být dokonce na škodu. Když rozprášíte nějakou typicky příjemnou vůni, například citrusů, jinde než v sektoru ovoce, nemusí se tam zákazníci cítit úplně příjemně.

Měl jste někdy nějaký mimořádný čichový zážitek?

Teď zrovna mě napadají spíš ty negativní. Například jak jsme se s jedním kolegou snažili v terénních a tropických podmínkách Indie vážit střeva jedné opice, hulmana posvátného, už ve značném rozkladu – váha trávicího systému může totiž být ukazatelem typické stravy, masožravci mívají kratší střevo než býložravci. Dělali jsme to u místního zlatníka, který jediný v širokém okolí měl citlivé váhy. Shromáždil se dav, aby zjistil, co to děláme. No, dopadlo to tak, že nás zlatník hnal holí. I tak může skončit vědecký výzkum.

Autor: Jana Plavcová     (Zdroj: Lidové noviny)