Jak je to vlastně s vymíráním druhů?
Prof. David Storch při terénním výzkumu v Africe. Foto: Petr Pokorný
V návaznosti na “velkou pětku” masových vymírání, o nichž nás zpravuje paleontologický záznam, bývá současná doba často označována jako doba “šestého masového vymírání”. Je toto označení oprávněné? Laický pohled na věc by tomuto názoru nejspíše přitakal: v době relativně nedávné vymizela řada nápadných druhů velkých obratlovců (alka velká, koroun bezzubý, vakovlk), další řádka druhů má opravdu na kahánku. Tyto skutečnosti jsou sice opravdu alarmující, myšlenku o masovém vymírání však přímo podpořit nemohou. Přesně doložené extinkce druhů jsou totiž stále poměrně vzácné a na velkých číselných škálách jsou téměř zanedbatelné. Ještě větší problém však představuje skutečnost, že počet druhů obývající v současnosti naší planetu je nejen neznámý, ale také poměrně špatně odhadnutelný. Při odhadování velikosti a rychlosti extinkce je proto nutné obracet se k teoretickým modelům a nepřímým metodám.
Veškeré odhady v této oblasti se již od 80. let minulého století opírají o známý empirický vztah mezi plochou území a počtem druhů. S větším počtem druhů se setkáváme na velkých plochách - naopak čím menší plocha je, tím méně druhů ji obývá. Tato skutečnost opravdu neskýtá příliš radostné vyhlídky. Díky činnosti člověka totiž potenciálně obyvatelná plocha poměrně rapidně ubývá (zejména díky její přeměně na pole, plantáže, pastviny a lidská sídla), z čehož by vyplývala významná podpora pro zvýšené tempo vymírání jednotlivých taxonů až do kalamitních rozměrů. V roce 2011 však v časopise Nature vyšel kontroverzní a proto také velmi hojně citovaný článek ekologů Fanglianga He a Stephena P. Hubbella “Species–area relationships always overestimate extinction rates from habitat loss”. Jak je patrné již z názvu textu, autoři v něm kritizují odhady úbytku založené na vztahu mezi plochou a počtem druhů jako nadhodnocené. Od doby svého vydání byl tento text opakovaně vystavován kritikám - jádro jeho poselství je totiž v tom, že masové vymírání ve skutečnosti neprobíhá, nebo přinejmenším probíhá výrazně nižší rychlostí.
“Naše kritika tohoto článku je podle mého názoru zatím nejdůkladnější,” říká jeden ze spoluautorů článku “On the decline of biodiversity due to area loss” nedávno publikovaného v časopise Nature Communications David Storch. “S He a Hubbellem se shodujeme v tom, že odhady tempa vymírání byly nepřesné. My však říkáme: nepřesnost spočívá v tom, že nezáleží pouze na tom, kolik plochy ubývá (v absolutních číslech), ale kde přesně ubývá,” konstatuje Storch.
Jižní poddruh nosorožce tuponosého (Ceratotherium simum simum) přežívá ve volné přírodě stále v relativně vysokých počtech. Severní poddruh S. simum cottoni (považovaný někdy za samostatný druh), přežívá jen v posledních exemplářích v zajetí. I jižní poddruh je však stále ohrožován pytláctvím. Foto: Foto: Petr Pokorný
Na rozdíl od článku He a Hubbella, jejichž zobecnění se opírala o data získaná mapováním výskytu stromů na malých prostorových škálách, se nová studie opírá o empirická data o výskytu několika vyšších taxonů obratlovců: obojživelníků, ptáků a savců. U těchto skupin jsou v současnosti dostupná data o rozšíření jednotlivých druhů na celém povrchu Země. Autoři nezměnili jen skupiny organismů, ale také měřítko: zajímali se o velké prostorové škály na úrovni kontinentů. “Na základě těchto dat jsme se snažili simulovat vymírání tak, že jsme z velkých územních celků zkusmo “ukrajovali” různě velké části v různých místech a sledovali jsme, co to dělá s počtem druhů. Výsledek byl nakonec na první pohled kontraintuitivní,” popisuje Storch.
Simulace totiž ukázaly, že velmi záleží na tom, jak přesně se obyvatelná plocha zmenšuje, resp. kde začne ubývat. Za kruciální části plochy je třeba považovat její okraje. “Jedna ze základních makroekologických pouček zní, že většina druhů je vzácná. A vzácné druhy jsou často na okrajích daného území, buď proto, že tam zasahují z okolí jen kouskem svého areálu rozšíření, nebo proto, že okraj sám omezuje rozšíření druhu (když je druh třeba na okraji kontinentu),” vysvětluje Storch. K podstatně rapidnějšímu tempu snižování druhové pestrosti proto dochází, je-li obyvatelná plocha likvidována směrem od okrajů dovnitř, třeba když se postupně rozrůstají plantáže na okraji pralesa. Nižší tempo extinkce ukazuje teoretický model, pakliže se obyvatelná plocha zmenšuje ze středu (např. růst plantáží podél silnice, která protnula prales.) Nejnižší tempo má vymírání druhů v případě, že obyvatelná plocha ubývá nahodile a ostrůvkovitě po celém území.
“Naše práce ukazuje, že v některých případech je nebezpečí pro druhovou pestrost skutečně velké. Taxony jako například obojživelníci, kteří jsou často velmi vzácní a jejichž schopnost šíření je relativně nízká, mohou vymírat rychlostí, která je přímo úměrná úbytku původní obyvatelné plochy,” vysvětluje Storch. Důležité je, že ze studie vyplývá velmi významná skutečnost - jde vlastně o teoretické zázemí pro ochranářské snahy. Úbytku počtu druhů nejefektivněji zamezíme, pokud se budeme soustředit na ochranu specifických oblastí obyvatelné plochy, a to zvláště okrajů. Nejde totiž ani tak o to, zda žijeme v době šestého masového vymírání, ale o to, zda dokážeme zamezit vymírání na těch kritických místech, kde je nejvíc vzácných druhů.
Michal Andrle
Výklad prof. Davida Storcha si můžete poslechnout také na stánkách časopisu Vesmír.
Akce dokumentů