E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Společný zájem vědy a politiky je kultivace

Profesora Václava Hampla není univerzitní veřejnosti jistě třeba příliš představovat. Novinkou však je, že absolvent naší fakulty v oboru biologie, úspěšný vědec, bývalý rektor Univerzity Karlovy a současný senátor přebírá záštitu nad naším Alumni klubem. V době počínajícího adventu jsme se měli s panem profesorem možnost pohovořit především o tom, co pro něj znamenalo a znamená být naším absolventem.

 

 

Absolventi studia přírodních věd kultivují společnost, míní prof. Václav Hampl, který přebírá záštitu nad naším Alumni klubem.  Foto: Petr Jan Juračka

 

Vážený pane profesore, jménem klubu absolventů Přírodovědecké fakulty UK Vám děkuji za Váš čas a za to, že jste se uvolil stát se jeho hlavní tváří. Jako novopečeného politika se Vás zeptám: vidíte nějakou souvislost mezi univerzitním vzdělání a politikou?

V momentě, kdy jsem se začal zaměřovat na celostátní politiku, jsem si uvědomil, že pronikání komunit typu absolventů Přírodovědecké fakulty do veřejného prostoru  je nesmírně důležité a užitečné pro společnost jakožto celek. Velká část věcí, které nám přijdou v současnosti v naší společnosti jako problém, je ve svém jádru o edukaci.  Je důležité pokud možno předcházet něčemu, co se v českých dějinách stále vrací, totiž selhávání elit. Nejde o to, aby byl, když to trochu nadsadím, k vidění občas někde nějaký Halík či Hořejší, ale aby vzdělanost a kultivace pronikala do společnosti systematicky, pořád a všude. Společnost nemají táhnout “Blesky” či zkratkovité zprávy v televizi, ale klidné a trvalé působení širší  intelektuální vrstvy. Toto je možná stále ne příliš vnímaná a určitě ne nijak kvantifikovaná, ale velmi významná komponenta působení univerzity.

 

Obraťme se na chvilku k dobám Vašeho studia. Tehdy jej politika ovlivňovala velmi. Naši fakultu jste absolvoval v roce 1985, tedy v době před pádem komunistického režimu.

V době mého studia byla fakulta pochopitelně bolševismem postižená personálně, stále na ní však působily zajímavé osobnosti, jen měly hodně zaražený kariérní postup. Jejich růst se často na dlouho zastavil v roli asistentů, velmi záhy po revoluci však jejich vědecká kariéra nabrala strmý vzestup a z doktorů se rychle stali profesoři. Za dobu, kdy jim byla kariéra znemožňována, měli zkrátka nastřádáno.

 

Jak vypadal kariérní postup konkrétně ve Vašem případě?

Po absolvování oboru obecná biologie se specializací ve fyziologii jsem nastoupil na tehdy povinnou vojenskou službu a po ní na kandidaturu (jakási tehdejší obdoba doktorského studia) na Fakultu dětského lékařství, dnešní 2. lékařskou fakultu UK. Poté můj život zásadně ovlivnil příchod sametové revoluce.

 

V čem konkrétně?

Především tím, že jsem jako nestraník vůbec mohl titul CSc získat. Hned na začátku 90. let jsem se pak chopil možnosti vycestovat do zahraničí, v mém případě šlo o pobyt na  Minnesotské univerzitě v Minneapolis. Tam jsem dostal roční stipendium, původně plánovaný jednoroční pobyt se ale postupně protáhl na celkem 5 let. Právě v Americe, která byla skutečně náročným testem,  jsem si uvědomil, jak dobrou školu jsem vlastně absolvoval. Už jen to, že jsem stipendium získal a pobyt bylo možné stále prodlužovat, je vlastně výborným vysvědčením pro fakultu. Znamená to, že mě tu opravdu někdo něco naučil. Se stejnou situací se setkávám vlastně doposud - jak před revolucí, tak dnes, je absolvování Přírodovědecké fakulty UK dobrou vstupenkou ke kariéře v mnoha oborech i způsobech uplatnění, a to nejen doma, ale celosvětově.

 

Po návratu ze Spojených států jste nastoupil zpět na naši fakultu?

Ne, po dobu mého zahraničního pobytu jsem si původně udržoval drobný, nehonorovaný úvazek na 2. lékařské fakultě. Ten jsem sice s prodlužováním mého pobytu ukončil, po návratu do České republiky jsem tam ale znova zamířil a v příslušném konkurzu uspěl. A pracuji tam dodnes.

 

Do vědecké kariéry Vám nicméně zasáhlo období, kdy jste působil v roli rektora naší alma mater.

Máte pravdu, že udržovat aktivní vědeckou činnost vedle rektorské funkce, která je prací skutečně na 200% úvazek, je nesmírně náročný podnik. Jako rektor jsem působil po dvě funkční období. Zvolen jsem byl v roce 2005 (začal jsem k prvnímu únoru 2006) a ve funkci jsem působil nepřetržitě do posledního ledna roku 2014.

 

Profesor Václav Hampl předává rektorské insignie svému nástupci prof.  Tomáši Zimovi, který jej ve funkci rektora vystřídal na začátku tohoto kalendářního roku. Foto: iForum

 

Perspektiva rektora, který stojí v jistém smyslu nad všemi 17 fakultami UK, Vám dává také možnost srovnat naši fakultu s ostatními.

Takový přehled bych měl mít, i když mít ho do detailu u tak obrovské instituce by vyžadovalo děda Vševěda (smích). Ale vážně - myslím, že můžeme směle říci, že Přírodovědecká fakulta patří rozhodně k fakultám lepším. Týká se to pochopitelně hlavně vědecké výkonnosti. Jedním z indikátorů je například to, že Přírodovědecká fakulta je s náskokem fakultou Univerzity Karlovy s největším počtem studentů v doktorském studiu (v poměru k ostatním studentům). A to je přitom celá Univerzita Karlova v tomto parametru vysoce nad českým průměrem.

 

Cílem naší fakulty je tedy především vychovávat kvalitní vědce. Do vědy však z nejrůznějších důvodů nenastupují zdaleka všichni její absolventi. Jak vidíte vztah mezi vědeckou průpravou a praktickým životem, který klade často dost jiné požadavky?

Veřejný diskurz, zejména nás akademiků, zní v tomto ohledu někdy až přespříliš apologeticky. Jako bychom  se potřebovali obhajovat za to, že připravujeme "jen" vědce a ne něco praktičtějšího. Je však třeba zdůrazňovat, že my skutečně potřebujeme vychovávat vědce. To není jen nějaká libůstka - společnost vědce prostě nutně potřebuje. Bez oborů jako je chemie, geologie či biologie se prostě neobejdeme. Na velkém vzestupu je dnes také geografie a další, dejme tomu hraniční přírodovědecké obory. Já nicméně věřím i tomu, a jsou na to dokonce i poměrně dobrá data, třeba i z ciziny, že výchova k vědě je výhodné generické vzdělání. Absolventi, kteří projdou vědeckým školením, umějí velmi efektivně řešit problémy, zvládnout věci rychle, učit se efektivně novým věcem, a to i ve věcech, které vlastně původně nestudovali. Máme například úspěšné bankéře, kteří jsou původním vzděláním chemici. Dalších příkladů se dá snadno najít celá řada.

 

Role univerzity je tedy podle Vás nezastupitelná?

Přesně tak. Prostředí vědy, zejména té špičkové mezinárodní, která je dnes naší přirozenou součástí,  vytváří přirozený tlak na realizování intelektuálního potenciálu. Univerzita zkrátka není učiliště, kde se lidé učí jen zvládání více či méně složitých pracovních úkonů, ale slouží především k otevírání možností osobnostního rozvoje. Já sám bych, myslím, mohl sloužit jako docela dobrý příklad.

 

Máte na mysli svou roli rektora?

Ano. Z jistého úhlu pohledu by se mohlo zdát ideálním, aby byl rektorem právník či ekonom. Ta práce je skutečně hodně o legislativě či penězích. Já jsem se té funkci věnoval se svým přírodovědeckým vzdělanostním pozadím a snad jsem se všech úkolů vyplývajících z této náročné funkce nezhostil úplně nejhůře.

 

Vraťme se nyní k hlavnímu důvodu našeho dnešního setkání, tedy k tomu, že přebíráte záštitu nad naším absolventským klubem. Co pro Vás tato role konkrétně znamená?

K tomu, že jsem nabídku pana děkana Gaše bez váhání přijal, mě vedlo hned několik vzájemně propojených motivací. V první řadě cítím, že naše univerzitní prostředí má vůči tomu  na západ od našich hranic přeci jen jakýsi dluh. Ten spočívá v podle mě příliš slabých vazbách jak mezi samotnými absolventy navzájem, tak v jejich vztahu k univerzitě a mateřským fakultám. Přitom jednou z nejdůležitějších věcí na vyšším vzdělání jsou právě kontakty. A právě tato síť lidí, kteří se dobře znají ze svých formativních let, tykají si a hlavně vědí, co od sebe vzájemně mohou čekat, je společensky velmi prospěšná - napomáhá nejen k rozvoji kariér jednotlivců, ale rozvoji společnosti jakožto celku.

 

Úkolem Alumni klubu je tuto síť pokud možno co nejvíce zviditelnit.

Myslím, že právě posílení vazby k alma mater může napomoci jejím absolventům, kteří působí mimo ni, aby si připadali méně “ztracení”. Sám mám podobnou zkušenost s kolektivem mých vlastních spolužáků, s nimiž se vídám docela často. Pocit “ztracenosti” může být obzvlášť na menších městech, ale někdy třeba i v nadnárodních firmách, docela silný. Aspekt posilování sounáležitosti považuji proto při založení klubu absolventů za velmi záslužný. Jsem tedy velmi potěšen, že se mohu stát jakousi jeho "tváří".

 

Potěšení je pochopitelně i na naší straně. Děkujeme Vám za rozhovor a přejeme co nejpříjemnější prožití adventního období.

 

Ptal se: Michal Andrle

 

 

 

Publikováno: Úterý 16.12.2014 09:45

Akce dokumentů