Evropský student nerad riskuje

Foto: Petr Jan Juračka

Více než dvacet let jste profesorem na Coloradské univerzitě ve Spojených státech. Do svého výzkumného týmu zvete i studenty nebo absolventy Přírodovědecké fakulty UK. Jak se k vám dostanou?

Někteří přijdou sami, jiné mi doporučí přátelé z fakulty.

Podle čeho si mladé lidi vybíráte?

Nejvíce rozhoduje kvalita doporučujících dopisů nebo telefonický pohovor. Dalším kritériem jsou jejich zkušenosti. Podle mě je lepší, když uchazeči mají zájem o něco jiného, než co doposud dělali – pak je šance, že se naučí nové věci. Inteligentní člověk zvládne cokoliv za poměrně krátkou dobu.

Když u vás postdoktorandi skončí, co je čeká?

Někdo zůstane jeden rok, jiný čtyři. Obvykle odcházejí do průmyslu, na univerzity nebo do výzkumných ústavů. Píši doporučující dopisy i pro lidi, kteří u mě pracovali před 20 lety. Beru je jako svoje děti, se kterými jsem stále v kontaktu.

Liší se evropští postdoktorandi od amerických?

V mém týmu pracovalo hodně Němců, Francouzů, Španělů a Italů. Evropané lépe zvládají praktické práce v laboratoři – zejména Němci už znají rutinní postupy a vědí, jak se zachází s přístroji. Obvykle však nemají takovu představivost jako američtí studenti. Obecně lze říci, že Evropané čekají, až jim někdo do detailu řekne, na čem a jak mají přesně pracovat. Na rozdíl od Američanů mají o řád méně vyvinutou odvahu jít do něčeho nového. Začínající postdoktorandi často říkají: Tohle nemohu dělat, nejsem na to expert, protože jsem to ještě nikdy nezkoušel. Takovou větu jsem od amerického studenta nikdy neslyšel.

Čím si vysvětlujete ten rozdíl?

Výchovou na univerzitách. Ve Spojených státech je zvykem, že se studenti více ptají, přerušují profesora otázkami a také po přednášce mají spoustu dotazů. V Evropě jsou studenti trochu zakřiknutí. Možná se bojí profesorů, nebo mají obavy, aby se jim spolužáci nesmáli, že se ptají na něco hloupého. Tyhle zábrany v USA většinou nemají. Často se ptají na hlouposti, ale to nevadí, aspoň se poučí. Riziko se v Americe považuje za naprosto normální, platí tam slogan „risk je zisk“. Vzpomínám si na jednoho německého postdoktoranda. Bylo mu 30 let a říkal, že musí zpátky do Německa, aby byl včas pod penzijním plánem. Tomu by se Američan jen smál.

Každý můj student stráví 3 až 12 měsíců někde v cizině. Po návratu je daleko samostatnější a spořivější. Pozná, že není nutné mít pozlacený cadillac, aby se dojelo k holiči – někdy stačí jet tramvají nebo jít pěšky. To je pro mnoho amerických studentů velký objev. Pro jejich růst je velmi důležité zjistit, že i s jednodušším a tedy levnějším vybavením se často dají dělat dobré výzkumy.

Foto: Petr Jan Juračka

Pracoval jste na univerzitě v Dánsku a na několika školách v USA. Čím je Amerika pro vědce zajímavá?

Když se na americké univerzitě stane mladý člověk odborným asistentem, dostane peníze na vybavení, nějakou místnost a teď ukaž, co umíš. Nikdo mu neříká, co má dělat, nemusí být k ruce jinému služebně staršímu kolegovi. Může pracovat na jakémkoliv problému, který si vybere. Může napsat žádost o grant do jedné z mnoha agentur. Pokud ho napíše dobře, získá peníze na studenty a postdoktorandy. Má úplnou svobodu. V Evropě je to jinak. Tady mladý člověk často ani nečeká, že by si mohl dělal, co chce. Někdy ani nemá vlastní projekt. V Evropě se mnohdy ani nejnadanějším mladým lidem nedovolí samostatný růst. To je velký rozdíl ve srovnání s Amerikou.

Není to vinou toho, že v Česku má vedoucí týmu poměrně velkou jistotu, že zůstane vedoucím až do penze?

To má v Americe taky, ale tým se mu může smrsknout na nulu. Univerzita v USA nenutí pedagoga, aby každých pět let ukázal, v čem je nejlepší. Ale když nesežene peníze z grantu, nemůže platit studenty a postdoktorandy. Zůstane sám a patrně přijde také o laboratoř, protože když je prázdná, dostane místnost někdo jiný. Pro nejlepší absolventy je skvělé pracovat v USA. Ano, jsou tam tvrdší podmínky než v Evropě – z odborných asistentů jich zhruba polovina po šesti letech musí odejít, protože jejich hodnocení nebylo dost dobré a nedostanou stálou pracovní pozici, nazývanou tenure.

Podle jakých kritérií se odborní asistenti hodnotí?

Musí přijatelným způsobem učit a mít výzkumné výsledky založené na původní myšlence. Vedoucí departmentu (katedry) pošle po celém světě osmi až deseti lidem z oboru asistentovy publikace a požádá je, aby napsali, jaký názor mají na jeho výsledky. Podobně se postupuje, pokud má být člověk povýšen, dostat cenu nebo se stát členem nějaké vědecké společnosti. Americký systém je tvrdý, tady by ho asi odbory ani nepovolily. V USA odbory na univerzitách většinou nejsou a pokud ano, tak se starají, aby pomocný personál měl dobré pracovní podmínky, dostal zaplaceno a podobně.

Jakou roli hraje při hodnocení pedagogů akademický senát, ve kterém jsou zastoupeni studenti?

Senát se do vědeckých záležitostí vůbec neplete. Za ně zodpovídá vedoucí departmentu. Ale jestliže studenti prokážou, že pedagog je skutečně neschopný, mohou dosáhnout toho, aby nepřednášel. Stává se to sice málokdy, ale už jsem toho byl svědkem.

Foto: Petr Jan Juračka

V jednom rozhovoru jste řekl, že chemici z Evropy si po skončení pobytu v Americe nevyberou Česko jako první volbu. Co je nutné změnit, abychom se stali častějším cílem zahraničních vědců?

Lidi jdou rádi za vysokou kvalitou a zdejší univerzity jsou zatím jen průměrné. Existují sice jisté ostrůvky dokonalosti, ovšem celkově to není tak slavné jako třeba v Německu nebo ve Velké Británii. Cizinci se rovněž bojí češtiny a netuší, že se v laboratořích domluví anglicky. Ale měl jsem jednoho svérázného studenta z USA, který si před odletem do Prahy přečetl Erbenovu Kytici a pak se mě ptal, jestli v Česku používají kolovrat.

Jak lze zvýšit úroveň univerzit? Pomohlo by více peněz, více volnosti, nebo spojení vysokých škol s ústavy Akademie věd?

Politici nikdy nemají dost peněz a když chtějí ušetřit, daleko snadněji zruší ústav, kde se zkoumá třeba barva neutronů, než školu, kde by pracovali na stejném tématu. Produktem univerzit jsou studenti, a proto školy nikdo nezruší. Pro rozkvět vědy by bylo výhodné spojit základní výzkum s výukou. Jenže často slyším námitky, jak prakticky zařídit, aby lidi z akademie nemuseli pracovat podle pokynů z vysokých škol a naopak.

Po revoluci v roce 1989 existovala šance spojit Akademii věd s vysokými školami. Proč se nevyužila?

Ano, příležitost tu byla, ale jistě víte, že změnit minulost je ještě obtížnější, než správně předpovědět budoucnost. Všichni lidé, kteří o věci věděli víc než já, tehdy říkali, že spojení není průchodné. Propojení bránily i poměry na vysokých školách poté, co jim vláda hned po revoluci dala samostatnost. To je samozřejmě správné, jenže tenkrát pracovalo na školách ještě mnoho kádrů komunistické strany a jejich odborné vědomosti kolikrát vůbec nehrály roli – mnohem víc záleželo, kdo se s kým zná.

Když univerzity dostaly autonomii a straníci poznali, že jsou ohroženi, udělali kruhovou hradbu a stříleli na všechny strany. Tohle riziko si lidé, kteří dali vysokým školám samostatnost, neuvědomili. Ve východním Německu to provedli rozumněji. Komunističtí kádři museli odejít a na volná místa se vypsaly konkurzy. Ale jak říkám, změnit minulost je těžší než předpovědět budoucnost.

Patříte mezi nejcitovanější české vědce, vaše práce už mají více než 15 000 citací. V posledních letech jste vytvořil molekulární stavebnici, jejíž jednotlivé díly mají rozměry miliardtin metru. Jak si máme tuto konstrukci představit?

V roce 1986 mě na univerzitě v Texasu napadlo vytvářet z chemických sloučenin krátké a dlouhé tyčinky doplněné na konci špulkami. Byly to jakési činky o velikosti do dvou nanometrů. V osmdesátých letech jsem dostal další nápad – vyrábět z těchto stavebnicových molekul rotory, tedy něco, co se může točit.

Jak se od té doby posunul vývoj molekulárních rotorů?

Asi před deseti lety jsme pozorovali rotaci jedné molekuly okolo její osy. Teď se snažíme sestavit molekulární rotory do pravidelných mřížek, aby se každý mohl natáčet podle elektrického pole a všechny mířily stejným směrem.

Objevili jste princip. Může mít tento poznatek i praktický význam?

Největší součástky v mobilních telefonech jsou z feromagnetického materiálu. Představte si, že máte kus takového materiálu mezi dvěma elektrodami. Když do jedné vyšlete slabý elektrický proud, přejde do druhé elektrody slabý signál, který bude zpožděný o pár milisekund. Když chcete dosáhnout většího zpoždění, musíte udělat součástku dostatečně velkou. Proto jsou mobily tak rozměrné. Kdybyste dokázal šíření signálu zpomalit tisíckrát, může být součástka tisíckrát menší. A naše měření ukazují, že molekulární rotory takové zpoždění zvládnou. Další aplikaci našich poznatků přenechám inženýrům, aby se výrobek tisíckrát menší než mobil mohl objevit na pultech supermarketů.

Rozhodl jste se sponzorovat Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Jak podpora probíhá?

Daroval jsem fakultě jistý obnos, z jehož úroků lze některému studentovi zaplatit stipendium nebo pozvat zahraničního odborníka na přednášku. Podle dohodnutých pravidel se nesmí uložená částka utratit, k dispozici jsou jenom úroky.

Když člověk s vašimi zkušenostmi vidí, že by něco mohlo jít lépe, nemá nutkání poradit, jak na to?

Nutkání radit mám často, ale nikdo neslyší rád, když mu do věcí mluvíte. Pokud za mnou někdo přijde, rád poradím nebo řeknu svůj názor, ale abych za lidmi chodil sám, to určitě ne.

Kromě svého pracoviště v USA působíte také v Ústavu organické chemie a biochemie a na Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, přitom má o vás zájem celý svět. Proč jste si vybral právě Prahu?

Velkou roli sehrály sentimentální důvody. Tady jsem vyrostl a moji rodiče i zdejší učitelé – od těch na základní škole až po ty na Akademii věd – mi dali do vínku skvělý začátek. Teď se možná naskýtá příležitost něco z toho vrátit zdejším mladým lidem.

– – –

Kdo je Josef Michl

• narozen roku 1939 v Praze

• absolvoval chemii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy

• po promoci doktorand kvantového chemika Rudolfa Zahradníka v Ústavu fyzikální chemie ČSAV

• od roku 1965 pracoval na univerzitách v Houstonu a v Austinu; v roce 1967 se vrátil do Čech a pokračoval s profesorem Zahradníkem v práci na knize o kvantové organické chemii

• v roce 1968 odjel na letní školu kvantové chemie do Norska

• po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zůstal v zahraničí a působil jako odborný asistent na univerzitě v Dánsku

• poté pracoval v Utahu na univerzitě v Salt Lake City

• roku 1986 přijal místo na Texaské univerzitě v Austinu

• v roce 1991 se stal profesorem na Coloradské univerzitě v Boulderu; zde působí dodnes

• v roce 1986 zvolen členem americké Národní akademie věd, jejíž chemickou sekci tvoří zhruba 160 nejvýznamnějších amerických badatelů v oboru

• dva roky poté se stal členem Mezinárodní akademie kvantově-molekulárních věd; nyní je jejím předsedou

• od roku 1995 je členem Učené společnosti České republiky

• v roce 1999 zvolen členem Americké akademie umění a věd

• autor více než 600 vědeckých prací, několika knih a patentů

• od roku 1984 editor časopisu Americké chemické společnosti Chemical Reviews

• přednáší na světových univerzitách

• ovládá pět světových jazyků

– – –

Josef Matyáš