E-mail | SIS | Moodle | Helpdesk | Knihovny | cuni.cz | CIS Více

česky | english Přihlášení



Měkkýší společenstva přirozených a rostlinnými invazemi postižených aluvií v ČR

(Jitka Horáčková, Lucie Juřičková, Petr Pyšek)

Vzhledem k tomu, že malakozoologický průzkum na našem území má mnohaletou tradici, je z faunistického pohledu česká malakofauna poměrně detailně probádána. Ekologií měkkýšů a jejich společenstev se však celá léta prakticky nikdo nezabýval a k jejímu prudkému rozvoji dochází až v posledních dvou desetiletích. Z hlediska ekologie měkkýších společenstev říčních niv v České republice tedy patří ve svém rozsahu tento projekt mezi průkopnické.

Cílem tohoto projektu je srovnání malakofauny přirozených a rostlinnými invazemi postižených lužních lesů v říčních nivách. Projekt probíhá od roku 2007 za podpory grantu GA UK č. 40007 (2007-2009) a měl by přinést tyto výsledky:

  • zcela nové faunistické znalosti o měkkýších společenstvech říčních niv, neboť jakkoliv byl dosud malakozoologický průzkum našeho území detailní, tak důležitému biotopu jako jsou říční nivy se z větší části vyhýbal, tudíž tento průzkum přinese v podstatě první takto detailní a obsáhlá data o malakofauně říčních niv;
  • navázat na výsledky průzkumů malakocenóz ohrožených plánovanou výstavbou jezu na Labi;
  • zjistit, zda mají rostlinné invaze v aluviích vliv na druhovou diverzitu měkkýšů lužních lesů;
  • získat mnohem vhodnější model vlivu invazní vegetace na bezobratlé, než jak tomu bylo u některých dosud sledovaných skupin členovců, kteří nejsou tak úzce vázáni na substrát a vegetaci jako měkkýši;
  • pokusit se rozlišit malakocenózy jednotlivých vegetačních typů lužních lesů jako jsou měkké a tvrdé luhy a olšiny;
  • z fosilních holocénních profilů na vybraných řekách zrekonstruovat vývoj malakofauny říčních niv v poledové době na základě porovnání fosilních a recentních měkkýších společenstev za využití datování pomocí radiokarbonové metody.

Mezi sledované přítoky dolního Labe patří: Milešovský potok, Ohře, Bílina, Liběchovka, Pšovka, Ploučnice, Kamenice, Úštěcký potok, Jizera, Vltava, Orlice. V rámci těchto přítoků a samotného dolního Labe srovnáváme malakofaunu přirozených lužních lesů a luhů invadovaných druhy Impatiens glandulifera, Helianthus tuberosus, Fallopia sachalinensis, Fallopia japonica a Fallopia ×bohemica.

První předběžné výsledky byly naposledy prezentovány 12.11.2009 na malakozoologické konferenci Molluscan Forum 2009 v Londýně formou posteru.

Kromě zmíněných cílů projektu nás rovněž zajímá vývoj měkkýších společenstev v říčních nivách v poledové době. Projekt GA UK částečně tuto naši snahu podpořil a v současnosti probíhá datování fosilních schránek měkkýšů z profilů na řece Ohři a Milešovském potoce. Jelikož je tato problematika poněkud obsáhlá, bude řešena v rámci čtyřletého projektu GA ČR P504/10/0688.

 

Impatiens
Impatiens glandulifera

„Mezi druhy, které se v naší krajině v posledních desetiletích silně rozšířily, bezesporu patří Impatiens glandulifera. V současné době se s ní lze setkat na většině našich řek, kde místy vytváří souvislé porosty. Tento druh je původní v Himálaji a do Evropy byla zavlečena jako okrasná a nektarová rostlina v první polovině 19. století; nejstarší nám známý záznam o spontánním zplanělém výskytu pochází z Anglie z roku 1855 (Perrins et al. 1990). Od té doby druh invadoval do většiny evropských zemí (Grime et al. 1988).
V místech svého původního rozšíření je I. glandulifera běžným druhem opadavých a smíšených lesů.
Rostlina se na našem území šíří nejvíce posledních 50 let. Nejstarší známá lokalita pochází z roku 1896 a týká se zplanělého výskytu ze zahrádky v Litoměřicích.“
(citace z: Pyšek P. & Prach K. (1995): Historický přehled lokalit Impatiens glandulifera na území České republiky a poznámky k dynamice její invaze. – Zprávy České Botanické Společnosti, Praha, 29:11-31.)

 

Helianthus
Helianthus tuberosus

Slunečnice topinambur pochází ze Severní Ameriky. Do Evropy se dostala jako okrasná rostlina. Později byla využívána i jako zelenina, neboť její oddenek s postranními hlízami připomínajícími vzdáleně brambory, je jedlý a v současnosti se využívá i jako krmivo pro domácí zvířata nebo lesní zvěř.
Dnes často uniká z okrasných zahrádek a šíří se podél vodních toků, při okrajích polí či podél komunikací.
Jeho největší výskyt v rámci zkoumaných toků jsme zaznamenali na dolním toku Labe od Střekova až po státní hranici s Německem, na dolním toku řeky Jizery a roztroušeně na řece Ohři v západních Čechách.


Reynoutria
Komplex druhů rodu Fallopia (= Reynoutria)

„Komplex druhů rodu Fallopia u nás zahrnující tři druhy: Fallopia sachalinensis, Fallopia japonica a jejich hybrid Fallopia ×bohemica, se v posledních letech stal nevítanou součástí naší květeny. Často jsou pro svůj dekorativní vzhled pěstovány v zahradách a parcích, odkud nezřídka zplaňují na březích vodních toků, na skládkách, rumištích, opuštěných plochách a podél komunikací.
Vzhledem k častému zplaňování a schopnosti nekontrolovatelně se šířit patří v současné době mezi několik nejobtížnějších invazních druhů v Evropě.“
(citace z: Mandák B. & Pyšek P. (1997): Druhy rodu Reynoutria na území České republiky. – Zprávy České Botanické Společnosti, Praha, 32, Mater. 14: 45-57.)

Fallopia japonica
Původním areálem rozšíření křídlatky japonské jsou státy jihovýchodní Asie – Severní a Jižní Korea, Japonsko, Taiwan, Čína.

Fallopia sachalinensis
Tento ostrovní druh pochází rovněž z asijských končin jako je severní část Japonska, Sachalin, jižní Kurily.

Fallopia ×bohemica
Jedná se o křížence prvních dvou zmíněných druhů, který byl popsán z lokality u Náchoda teprve v roce 1983 (Chrtek & Chrtková 1983). O jeho výskytu v původním areálu rodičovských druhů toho zatím není mnoho známo. V České republice je jeho výskyt poměrně hojný.

Akce dokumentů