• Soubor ve Wordu

    • Martin Ouředníček

    Populační vývoj měst

    Populační růst měst od počátku průmyslové revoluce.

    Jednotlivá města a sídelní systémy procházejí postupným vývojem. Velký rozvoj měst započal v Evropě s příchodem průmyslové revoluce a je označován souhrnně jako proces urbanizace. Urbanizace je zároveň globálním procesem přeměny venkovských oblastí na oblasti městské a přeměny venkovské společnosti na společnost městskou. Za základní indikátor velikosti, významu nebo úspěšnosti města můžeme považovat ukazatel populační velikosti, i když je mnohdy problematické tato zdánlivě snadno zjistitelná data mezi sebou srovnávat. Je zřejmé, že pro správné hodnocení růstu města je nutno postupné "přehodnocování" územního vymezení města a začlenění aglomerovaných nebo suburbanizovaných obcí do městského prostoru. Při hodnocení růstu města je potřeba uvážit i územní rozšiřování (popř. zmenšování) městského prostoru připojováním aglomerovaných obcí, které může v retrospektivním pohledu způsobit významné vývojové změny počtu obyvatelstva (viz box 1.1).

    Ačkoliv již dávno před naším letopočtem existovala prosperující města s několika sty tisíci obyvatel, bouřlivý rozvoj měst je obvykle spojován s počátkem průmyslové revoluce, začíná nebývalý rozvoj průmyslových středisek spojený s jejich rapidním populačním nárůstem. Středověká evropská města se mění na průmyslová střediska a výrazně se mění také rozmístění obyvatelstva ve městě i rozsah městského území.

     
    Box 1.1 Srovnání velikosti měst

    S koncem éry kompaktních, hradbami ohraničených středověkých měst se začíná městské osídlení a městský způsob života rozšiřovat do okolní venkovské krajiny. Suburbanizační proces a s ním růst předměstí a satelitních měst nastolil zejména pro statistiky otázku, kterou oblast považovat za město a kde je počátek ryze venkovského osídlení. Při sledování měst v rozdílných oblastech světa podle populační velikosti, musíme zároveň hledat kritéria pro vymezení města, městských aglomerací nebo městských regionů. V současnosti existuje v jednotlivých státech (nebo částech států) několik desítek kritérií, podle nichž se na světě vymezuje město nebo městská aglomerace (jedna z nejsložitějších má např. Česká republika).

    Při vývojovém srovnání je pro nezkreslené výsledky nutno přistoupit k jednotnému vymezení městského území ve všech sledovaných oblastech. Vymezení městského území se u nás věnoval například J. Korčák, který navrhl tzv. koncentrační areály - oblasti maximálního zalidnění konstruované na základě hustoty zalidnění (Korčák 1966). Jeho metodu se pokusili zdokonalit M. Hampl, K. Kühnl a V. Gardavský, kteří vztáhli hodnotu mezní hustoty zalidnění k průměrnému číslu za celý stát (Hampl, Gardavský, Kühnl 1987). Při vývojovém hodnocení populačního růstu měst nebo městských útvarů je nutno vycházet z principu postupného přehodnocování městského území a vyvarovat se podhodnocení nebo nadhodnocení rozlohy města.
     

    Role přirozené měny a migrace v růstu měst

    Při hodnocení populačního růstu města, a to především v zemích prvního a druhého světa, bývá často rozhodujícím faktorem růstu/poklesu počtu obyvatel. Ačkoli je migrace rozhodujícím činitelem především v obdobích rychlého růstu měst, nelze zapomenout na druhý komponent populačního růstu - přirozenou měnu obyvatelstva.

    Pokud chceme srovnávat působení migrace a přirozené měny na město jako celek, můžeme pro popis situace využít kartézské soustavy s vynesením hodnot hrubé míry přirozeného přírůstku a migračního salda (viz obr. 1) Tento graf používal J. Webb pro hodnocení významu obou komponentů populačního růstu v  Anglii a Walesu (Webb 1963). Webb při hodnocení populačního růstu Londýna ve 20. letech našeho století zjistil souhlasné záporné znaménko obou složek růstu u centrální části města a vysoké migrační i přirozené přírůstky v suburbanizovaném pásu v okolí Londýna. Velmi podobný graf vznikne při vynesení dat pro Velkou Prahu ve stejném období mezi roky 1921 a 1930 (viz obr. 1).

    Obr. 1 Vývoj hrubé míry přirozeného přírůstku a migračního salda v pražských katastrech v letech 1921-1930. (v levém dolním sektoru: Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad a Karlín; v pravém dolním sektoru Vinohrady; v pravém horním sektoru všechny ostatní pražské čtvrti (37).

    Webb ve své práci mapuje situaci v určitém časovém průřezu a nehodnotí vývoj jednotlivých komponentů růstu v čase. Čtyři fáze růstu měst podává ve své práci P. White, který nabízí dva modely demografického vývoje městského obyvatelstva (White 1984: 58-59). První fáze jsou u obou modelů shodné a popisují situaci v předindustriálním městě, kde byly většinou nízké záporné hodnoty přirozeného přírůstku a mírně kladné migrační saldo (1. fáze). Se zvyšující se migrací venkovského obyvatelstva do měst se postupně zvyšují i hodnoty přirozeného přírůstku ve městech, které jsou výsledkem selektivní migrace mladšího obyvatelstva s vyšší plodností a nízkou úmrtností (2. fáze). Rozdílnost obou modelů spočívá ve třetí fázi, kdy může nejprve výrazně poklesnout přirozený přírůstek a následně migrační saldo nebo naopak, což můžeme vysvětlit rozdílným nástupem suburbanizačního procesu v jednotlivých městech. Čtvrtá fáze je charakteristická záporným znaménkem u hodnot migračního salda i přirozeného přírůstku a označuje určitý "konečný stav" města.

    Studiem fází ve vývoji evropských měst se zabývali Van den Berg a jeho skupina, když analyzovali jako jeden z dílčích úkolů též oba komponenty populačního růstu (Van den Berg 1982). Soubor evropských měst rozdělili podle populačního růstu v 60. a 70. letech do 7 vývojových typů, u kterých hodnotili podíl migrace a přirozeného přírůstku v jádru a zázemí města. Hlavním přínosem bylo vymezení čtyř fází nebo stádií ve vývoji měst - urbanizace, suburbanizace, desurbanizace a reurbanizace. Autoři se přitom kloní k cyklickému vývoji městských struktur. Po desurbanizační fázi uvažují jako o jedné z možností budoucího vývoje také reurbanizaci s opětovným populačním růstem jádrových měst.

     
    Box 1.2 Hlavní rysy demografického vývoje v Západní Evropě

    Vliv demografických procesů je možno pozorovat na městech a systémech osídlení. Například baby-boom koncem 50. a počátkem 60. let byl doprovázen intenzivní suburbanizací a dekoncentračními trendy v období, kdy páry zakládající rodiny viděli možnost výstavby domů se zahradou, bezpečné a příjemné prostředí v přiměřené vzdálenosti do práce. Následovala však perioda se sníženou plodností, kdy byly omezeny suburbanizační tendence, a zároveň také věková kohorta narozených v období baby-boomu dosáhla věku, kdy byla vtahována zpět do města za výhodami jako jsou vysokoškolská zařízení, lepší možnosti sehnání práce, pestřejší společenské dění a levnější nájemní bydlení. Jak populace stárnula začínala vzrůstat důležitost migrace za odpočinkem. Ta má obecně podobu pohybu lidí pryč z velkých metropolitních center a vysoce zalidněných oblastí. Důležitými podmínkami stěhování bývají nižší ceny domů a příjemné prostředí menších měst a venkovských oblastí. Sídelní preference obyvatel se v průběhu času měnily - např. v 50. letech oblíbená přímořská a lázeňská města byla nahrazena venkovskými oblastmi v 60. a 70. letech a Slunečným pásem Středomoří v letech osmdesátých

    (citováno z An Urbanizing World 1996: 56)
     

    V české literatuře se nejpodrobněji věnoval problematice populačního růstu měst a jeho analýze podle jednotlivých složek přirozené i mechanické měny obyvatelstva J. Musil. Ve své práci rozebírá především demografické a sociologické charakteristiky městských imigrantů, zabývá se změnami ve vývojových trendech porodnosti, úmrtnosti a migrace ve městech a na venkově. Při hodnocení přirozené měny obyvatelstva označuje tři fáze ve vývoji města. První je charakteristická vysokými hodnotami porodnosti i úmrtnosti. Ve druhé se postupně snižují hodnoty úmrtnosti a pouze pozvolna porodnost a ve třetí fázi jsou na nízké úrovni oba ukazatele. Autor rovněž upozorňuje na změnu demografického chování městského obyvatelstva, když v mnoha evropských zemích byly v 60. letech hodnoty přirozeného přírůstku vyšší ve městech než na venkově (Musil 1967).

    Přirozený přírůstek

    Přirozený přírůstek ve městech je ovlivňován situací v demografické struktuře a jeho vývoj odpovídá v hrubých rysech trendu na národní úrovni. V minulosti lze vypozorovat některé výrazné úbytky městského obyvatelstva přirozenou měnou především v důsledku kolísajících hodnot úmrtnosti (epidemie, války...). V raných stádiích rozvoje průmyslových měst se špatné životní podmínky dělnictva promítly do rozdílného trendu ve vývoji úmrtnosti ve městech a ve společnosti jako celku (White 1984: 63-68). V současnosti je ve většině zemí vyspělého světa ukončen proces demografické revoluce s ustálenými nízkými hodnotami porodnosti i úmrtnosti. Ve většině zemí západního světa dochází k mírným přírůstkům počtu obyvatelstva přirozenou měnou. Specifickou skupinou, u níž dochází v devadesátých letech k úbytkům přirozenou měnou jsou státy bývalého východního bloku. Tato situace se zrcadlí samozřejmě ve většině měst příslušných zemí. Posun směrem k nižší porodnosti a vyšší úmrtnosti ve městech je dán starší věkovou strukturou městského obyvatelstva. Výrazné rozdíly v hodnotách porodnosti a úmrtnosti lze vysledovat v jednotlivých částech města, které mohou mít specifickou věkovou strukturou obyvatelstva. Výrazná je pozitivní závislost mezi hodnotami migračního salda a přirozeného přírůstku. V některých migračně ziskových městech můžeme pozorovat přechodné zvýšení hrubé míry přirozeného přírůstku ve srovnání s celostátním průměrem. Vyšší hodnoty porodnosti a velmi nízká úmrtnost je charakteristická pro nově osidlované oblasti ve městě.

     

    Migrace

    Stěžejní úlohu pro růst počtu obyvatelstva ve většině světových měst sehrává migrace obyvatelstva. První období velkých migračních zisků měst úzce souvisí s rozvojem průmyslu. Obyvatelstvo se masově přesouvá z venkovských oblastí do měst. V imigračních zemích Nového světa je tento růst navíc posilován významnou zahraniční migrací. Ve svých zákonech o migraci označil E. Ravenstein tento proces jako invazi a z empirického pozorování vnitřního stěhování v Anglii vysledoval kompenzační migrační protiproudy - odliv původního obyvatelstva z příjmové zóny města (Ravenstein 1885). Podrobně se tímto procesem zabýval také E. Burgess, který vycházel z principů sociální ekologie a identifikoval příčiny expanze města. Na příkladu Chicaga vysvětlil proces nahrazování (sukcese) původního obyvatelstva novými imigranty a postupné posouvání bohatších obyvatel a starší generace imigrantů směrem k okrajům města (Burgess 1925). Podobný model postupného růstu města nabízí ve své knize také J. Musil (1967).

     

    V dalších fázích vývoje města dochází tedy k postupné převaze vystěhovalectví v nejstarších obytných zónách města nad přistěhovalectvím. Obyvatelstvo se stěhuje do vzdálenějších oblastí od centra především do nových obytných čtvrtí. Tyto čtvrti mohou mít charakter předměstské blokové zástavby, zahradních měst, sídlišť nebo satelitních měst a město tak vlastně narůstá postupnou suburbanizací (lépe by se hodilo slovo "rozsidlování", které používá např. J. Hrůza).

    V současné době má většina měst vyspělých zemí nízké hodnoty porodnosti i úmrtnosti - přirozená měna obyvatelstva je pozvolná - a tak rozhodující část populačních přírůstků/úbytků ve městech je důsledkem migračních procesů.

     

     Územní diferenciace populačního vývoje uvnitř města (role přirozeného přírůstku a migrace).

    Z empirického sledování komponentů populačního růstu jednotlivých částí uvnitř města lze usuzovat na základní podmíněnosti obou procesů - přirozené měny i migrace obyvatelstva. 1) migrace obyvatelstva směřuje především do nově budovaných nebo revitalizovaných oblastí ve městě. Do těchto oblastí se stěhují především původní obyvatelé města, kteří zde již nějakou dobu žijí na různých místech ve městě. Stěhuje se především mladší generace lidí. Oblasti s novou výstavbou mají nejvyšší hodnoty migračního salda. 2) V těchto částech města probíhá v průběhu osidlování nových bytů stabilizace obyvatelstva, omezuje se imigrace, poté dochází k pozvolnému úbytku počtu obyvatel migrací a z hlediska městského průměru k výrazným přírůstkům přirozenou měnou, které souvisí se životním cyklem místních obyvatel. Postupně dochází k nahrazování původního obyvatelstva a původně homogenní věková skladba se narušuje vlivem výměny obyvatelstva s pestřejší věkovou strukturou (druhá generace imigrantů). Z hlediska sociálního statusu nově příchozích je rozhodující kvalita zástavby, která může být již výrazně zhoršená (stáří domů, infrastruktura) nebo záměrně revitalizována. Tyto podmínky se promítají v následných hodnotách migračního salda a přirozeného přírůstku. Rozhodně lze předpokládat, že tyto starší oblasti v městské zástavbě nebudou hrát výraznou úlohu v migraci obyvatelstva a zcela jistě ne v růstu obyvatelstva přirozenou měnou.

    Proč tedy rostou současná města spíše přirozenou měnou? Narozdíl od většiny postkomunistických států dochází v zemích západní Evropy ke změnám demografického chování v rámci celé společnosti. Zvyšuje se hodnota přirozeného přírůstku a všechny evropské státy na západ od naší hranice rostou přirozenou měnou. Tento obrat demografického chování je patrný také ve městech, u kterých již většinou neplatí pravidlo o menších přirozených ziscích než u venkovské populace. Podceňovat nelze ani názor, že ekonomicky silnější rodiny ve městech mají tendenci k vícečlenným rodinám se dvěma nebo třemi dětmi. Projevuje se také trend postupné reurbanizace - návrat obyvatelstva do jádrových měst a tím jistě dochází i k omlazování věkové struktury městského obyvatelstva. Města tedy v současnosti z hlediska přirozeného přírůstku spíše narůstají, migrací spíše ztrácejí. Tato generalizace však neplatí pro všechna města vyspělého světa a je v protikladu s tendencemi ve vývoji měst v postkomunistických zemích (obrat během devadesátých let k migračním ztrátám a dlouhodobé přirozené úbytky obyvatelstva).

     

    Demografická charakteristika jednotlivých částí města

    Pokud se budeme zabývat demografickými charakteristikami obyvatelstva jednotlivých částí města, můžeme hodnotit jednak strukturu obyvatelstva (věková struktura, podíl mužů a žen, velikost domácností) jednak procesy porodnosti (resp. živorodosti) a úmrtnosti. Při hodnocení struktury obyvatelstva vycházíme především z okamžikových šetření (census), při hodnocení přirozené měny z průběžné evidence.

    Pro účely sledování můžeme město rozdělit jednak podle koncentrických zón, kdy lze hodnotit vliv vzdálenosti od centra na strukturu obyvatelstva, jednak podle přirozených oblastí ve městě, které mají stejný genetický základ a společný vývoj. V některých případech se tyto geneticky podobné oblasti vyvíjely přibližně koncentrickým způsobem a dělení města tak může být souhlasné podle obou přístupů. Z hlediska vzdálenosti od centra jsou obecně přijímány modely demografických gradientů. Například index stáří (poměr poproduktivní ku předproduktivní složce populace) se zvyšuje směrem k centru, v centrální části je obvykle vyšší index feminity (podíl žen na 1000 mužů), směrem k centru města klesá průměrná velikost domácnosti. Při rozdělení města na přirozené oblasti, například podle stáří zástavby, lze vypozorovat výrazné odchylky od těchto modelů. Předpokládejme stále koncentrické uspořádání města s postupnou zástavbou volných ploch směrem od centra k okrajům města. Dříve nejstarší centrum je následkem vymírání nejstarší generace, procesy revitalizace a částečné gentrifikace omlazováno. K nejstarším oblastem ve městě můžeme řadit obytné celky s obyvatelstvem na konci svého životního cyklu. Příkladem takových oblastí mohou být nejstarší pražská sídliště osidlovaná v padesátých a šedesátých letech. Dnes patří tyto oblasti k absolutně nejstarším částem města a podobné stárnutí následujících soustředně budovaných sídlišť lze očekávat v dalším vývoji. Praktickým důsledkem může být přestavba zařízení původně určených pro děti (jesle, školky, školy..) na domovy důchodců nebo další zařízení sloužící seniorům. Otázkou zůstává jakým směrem se posune vývoj demografické skladby těchto starých oblastí v budoucnosti. Pesimistickou možnost nastínil ve své práci M. Eskinasi, který předpovídá přeměnu sídlišť na upadající zónu s nekvalitním bydlením (Eskinasi, 1994). V současné době jsou ovšem např. velká pražská sídliště obývána jednou z ekonomicky nejsilnějších skupin obyvatelstva v produktivním věku. Jednou z možností zrychleného úpadku těchto sídlišť by byla zvýšená preference suburbánního bydlení místních obyvatel a nahrazování obyvatelstvem s nižším sociálním statusem (zahraniční migrace, sociálně slabší skupiny z ostatních oblastí města). Tak by se z našich sídlišť mohla stát obdoba příjmových zón, které popisuje ve své práci například E. Burgess (1925).

     

    Budoucnost českých měst

    Pokud přistoupíme k urbanizaci jako k procesu přeměny venkovského prostoru na městský a venkovské společnosti na městskou, musíme rozvážit možné limity tohoto procesu. I když nelze předpokládat úplnou přeměnu venkovské krajiny na městskou a zřejmě ani zcela urbanizovanou společnost, situace ze zemí nacházejících se v pozdější fázi vývoje procesu urbanizace naznačuje možnou budoucnost českých sídel.

     

    Růst měst je podporován zejména dvěma základními zdroji: a) migrací obyvatelstva z venkova, b) vysokými přirozenými přírůstky v zemi. Ani jedno nelze v české společnosti očekávat. Migrace směřuje spíše do zázemí velkých měst a přirozený přírůstek je záporný. Například současná Praha ubývá jak přirozenou měnou tak vnitřní migrací a jediný ziskový zdroj růstu představuje migrace zahraniční (viz obr. 2). Převážná většina zahraničních imigrantů pochází z bývalých socialistických zemí, především z Asie, Balkánu a zemí bývalého SSSR. Tvrdší imigrační politika, kterou bude muset Česká republika zavést v souvislosti se vstupem do euroatlantických struktur zřejmě zbrzdí i tento populační zdroj velkých českých měst.

     

    Obr. 2 Komponenty migrace a přirozené měny v Praze 1994-7

     

    Dalším z možných podnětů pro větší vnitřní migraci v rámci Česka je zvyšující se disproporce v ekonomické síle a životní úrovni jednotlivých oblastí republiky. Může se tak posílit zejména odliv obyvatelstva z míst s velkou nezaměstnaností do více prosperujících center. Docházelo by tak k novému jevu v urbanizačním procesu, který lze pozorovat například ve Spojených státech, totiž k migraci město-město. Je pravděpodobné, že možná vysoká nezaměstnanost v některých městech s krachujícími velkými průmyslovými podniky povede k migraci obyvatelstva za prací na delší vzdálenosti. Tak by mohlo dojít ke zvýšenému populačnímu růstu ekonomicky silných měst, která se vyznačují stále nízkými hodnotami nezaměstnanosti. Lze však velmi těžko odhadnout preference potenciálních migrantů a usuzovat, která města by tímto procesem nejvíce získala. Rozhodujícími faktory mohou být například nabídka vhodných volných pracovních míst, možnost získání bydlení, velikost města, vzdálenost od místa minulého bydliště atd.

    Podle práce Andrleho a Sovjakové lze vytipovat hlavní důvody stěhování z a do měst v devadesátých letech (Andrle, Sovjaková 1998: 9). Mezi "pull" faktory ve velkých městech patří podle očekávání především pracovní důvody. Hlavním "push" faktorem se jeví bytové důvody. Můžeme očekávat posílení nebo oslabení těchto faktorů v blízké budoucnosti? Bytová výstavba ve velkých městech se pouze pomalu rozvíjí a stále dosahuje nesrovnatelně nižší úrovně než v předchozích desetiletích. Pracovní důvody by mohli být stále výraznějším přitažlivým faktorem velkých a středních měst s progresivní ekonomickou základnou.

     

    Použitá literatura:

    Andrle, A., Sovjaková, E. (1998): Obyvatelstvo našich měst v dlouhodobém vývoji (1869-2010). Příloha časopisu Veřejná správa S ´98 č. 15. str. I-VIII.

    Burgess, E.W. (1925): The Growth of the City. In: Park, R.E. et al.: The City. University of Chicago Press.

    Eskinasi, M. (1994): Transforming Prague: A Step over the Threshold? A Study of Privatization, Housing and Urban Renewal in City Transition. Diplomová práce. Universiteit van Amsterdam.

    Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K. (1987): Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. Universita Karlova. Praha.

    Kučera, M. (1994): Populace České republiky 1918-1991. Acta Demographica XII. Česká demografická společnost. Sociologický ústav Akademie věd ČR. Praha.

    Musil, J. (1967): Sociologie soudobého města. Svoboda. Praha.

    Ouředníček, M. (1994): Vývoj a současné změny sociálně prostorové struktury Prahy. Diplomová práce. Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje. Přírodovědecká fakulta University Karlovy. Praha.

    Sčítání lidu v Republice Československé ze dne 1. prosince 1930. SÚS. Praha. 1934.

    An Urbanizing World (1996). Global Report on Human Settlements 1996. United Nations Centre for Human Settlements (HABITAT). Oxford University Press

    Webb, J.W. (1963): The Natural and Migrational Components of Population Changes in England and Wales, 1921-1931. Economic Geography 39, str. 130-148.

    White, P. (1984): The West European City: A Social Geography. Longman Scientific & Technical.