Vždycky, když jdu do Viničné 7, koukám na nápis, který zvěstuje, že v této budově působil Albert Einstein. Ve slovech je to pravda, ale ve smyslu to zakrývá skutečnost - neříká to, že v této budově v letech 1912-1913 nesídlila stejná instituce, jako tam sídlí dnes, takže Albert Einstein má společného s PřF UK právě tolik, jako ÚV KSČ s ministerstvem železnic, totiž budovu. V roce 1912 tam sídlila Karl-Ferdinands Universität, německá větev Karlovy University, na níž studovali Kafka, Rilke a Johannes Urzidil, která ale od rozdělení v roce 1882 neměla s českou větví mnoho společného - až na dějiny a jedno město, v němž musely obě působit.
Einstein je výjimka v tom, že se jeho pobyt v Praze občas zmiňuje; jinak německou universitu obklopuje takřka dokonalé mlčení. (Stálo by za to vědět, co o ní a o její prosté existenci ví běžný posluchač UK.) Když náhodou přijde na německou universitu řeč, vypadá to, jako kdyby šlo o nějakou podivnou a krátkodobou aberaci, která po zásluze záhy zanikla, aniž by si to zasloužilo nějakou významnější zmínku. Případně ještě, že zavření českých universit německými okupanty za války, vraždy a perzekuce studentů a odvoz části universitního archivu do neznáma jsou víc než dostatečným důvodem k tomu, aby německá universita zanikla. (Docela poučné - protože normativní - je v tomhle směru krátké pojednání o historii UK na oficiálních stránkách university.)
Je to absurdita: působíme na universitě, která je jednou ze dvou dědiček staré Karlovy (a posléze spojené Karlo-Ferdinandovy) university, ale tváříme se, jako by byla dědičkou jedinou. Po druhé větvi Karlovy university zbyly jen mrtvé depozitáře, knihovny a budovy (v nichž shodou okolností někteří působíme dnes), ale nezbylo nic živoucího, tím méně něco, co by si zasloužilo zmínku. Přesto ještě donedávna připravovali demonstrátoři katedry botaniky k přednáškám krásné obrazové tabule Günthera Becka von Managetta; hádám, že docela podobné to může být i na jiných katedrách a fakultách. Rovněž unikátní zastoupení německých vědeckých časopisů z konce 19. a první půle 20. století v knihovně botaniky je výmluvné. Kdykoliv člověk zabrousí do dějin jednotlivých fakultních budov, s překvapením zjistí, jak málo souvisí dnešní stav se stavem meziválečným, o době Rakouska ani nemluvě. Je to jako návštěva pohraničí: budovy tu často jsou, některé hodnoty se připomínají (Becherovka, karlovarský porcelán, jablonecká bižuterie, lázně), ale po obyvatelích a jejich životě není ani slechu. Je to tísnivé.
Takřka dokonalé mlčení o německé universitě je samozřejmě pokračování vzájemného ignorování před válkou. Nelze nepřipomenout hanebný lex Mareš, který v roce 1920 krom jiného odebral německé universitě právo používat universitní insignie, a tak prohloubil vzájemné neporozumění obou větví. Nicméně tehdy to byla přece jen víceméně symetrická hra; od války a zániku německé větve jde spíš o mlčení zlověstné. Skoro jako kdyby z nějakého důvodu stálo za to mlčet.
Myslím si, že je skutečně načase tenhle stav změnit. Nelze se do nekonečna tvářit, že dnešní UK je jediný dědic původní Karlovy University a že krom naší (české) vědecké obce nikdy žádné jiné intelektuální těleso v této zemi nebylo. Nejen že člověk na minulost neustále naráží (třeba právě v těch budovách), ale je to i věc určité poctivosti vůči instituci, na níž působíme.
Konání v tomhle směru samozřejmě souvisí s věcí širší, a tou je náš vztah k bývalým německy mluvícím obyvatelům české kotliny a událostem těsně poválečným. Tady je věc obzvláště nepříjemná, protože to vyvolává vášně (a ostudné a vášně jitřící činy Václava Klause a jiných - píšu v době dohadování o Lisabonskou dohodu - toho jsou dobrým dokladem), které znemožňují rozumně diskutovat a reflektovat. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že i tady je třeba se věci postavit zpříma a začít i o těhle širších souvislostech konečně pořádně mluvit. (Taky bych chtěl poděkovat všem těm, kdo přes všechny možné potíže to už začali dělat.) Je prostě třeba přijmout realitu, že tahle zem byla osídlena lidmi dvou jazyků, a že německy mluvící obyvatelé byli po válce takřka bez výjimky násilně vystěhováni. Bez jakéhokoliv hodnocení (a doba tehdy byla vyvrácená z veřejí, čili nám už se hodnotí opravdu špatně a ani nám to moc nepřísluší) je to samo o sobě věc strašlivá. Tvářit se, že se to nestalo, nebo že si to nezaslouží zmínku, je tedy přinejmenším zvláštní.
Přitom universita v tomhle skýtá ohromnou příležitost: kde jinde by měla reflexe začít než v intelektuálním prostředí university, která navíc tím sama byla postižena. Tím nemyslím (jenom) bádání kdesi na historických katedrách; myslím tím universitu celou. Vědomí toho, odkud UK pochází, a jaká je její nedávná historie, se musí stát věcí veřejně vnímanou a diskutovanou. Moc bych si přál, aby UK nespadla do léčky šířícího se národovectví, jak se jí to už víckrát stalo; naopak, chtěl bych, aby se úplné přijetí naší nedávné, a zdaleka ne vždycky nejčistší, historie stalo samozřejmostí a universita ukázala ostatním, že se svět nezboří, když se věci pojmenují pravým jménem.
Krystalický příklad národovectví je právě ono pověstné lpění na tom, že to co se stalo, se stalo správně, a že jakákoli diskuse nebo reflexe je proto zbytečná, ba přímo škodlivá, protože otevírá cestu nevím jakému revanšismu. Samozřejmě nemá cenu zkoumat, kdo komu kdy ublížil víc (to jen roztáčí spirálu nenávisti), ani nemá cenu se snažit o restauraci jakéhokoliv stavu v minulosti (to je plodí další křivdy). Nicméně má velkou cenu se k minulosti obracet a snažit se pojmenovat přítomnost v její perspektivě a nevyhýbat se zodpovědnosti (o tom mluvit, například).
Pár věcí si dovedu představit, ale možnosti je jistě daleko víc:
Já vím, že člověk by měl hledět do budoucnosti místo do minulosti, snažit se pracovat ku slávě UK a tak; jak to ale dělat, když mu Einstein pořád připomíná, že v základech celé instituce je nějaký potlačený komplex.
TH
(Jakýkoli komentář velmi uvítám na této adrese. Prosím v tom případě napište také, zda souhlasíte s tím, abych jej zde vyvěsil.)
Tomáš Kalina
Zaujal mne váš článek o Einsteinovi a problematice německé části Univerzity. Historie této kapitoly naší vědy mne dlouhodobě zajímá. Domnívám se, že bez bohatství zděděného po německém Botanickém ústavu, jehož posledním ředitelem byl algolog evropského formátu, prof. Adolf Pascher, by úspěšný start po roce 1945 nebyl možný. (Součástí ústavu byla I farmaceutická větev. Tu ve válečném období vedla manželka Paschera.) ¨
Po roce 1945 jsme získali knihovnu, která je stále zdrojem našich informací v tradičních botanických disciplinách, sbírky výukových tabulí (ještě do nedávna v plném provozu), mikroskopických preparátů (ještě v 60-tých létech v praktikovém provozu). Zčásti i sama existence Botanické zahrady a do značné míry i celková orientace naší poválečné botaniky vychází z dlouhodobé rakousko- uherské a německé tradice. Sbírka mikrokospických preparátů, připravených Pfeiferem von Welheimem z konce 19. století, jsou svoji kvalitou nepřekonatelné. Přes skleněné preparáty von Welheima se převalily desítky generací studentů, ale co zbylo je již v digitální podobě. Totéž platí o sbírce komerčních rozsivkových preparátů, zčásti i o algologických herbářích atd. Zvláštní význam měl obrovský sklad publikací všech vydání, které nebyl z nějakých důvodů rozeslány. (Archiv f. Protistenkunde, Lotus, Aventinský rostlinopis atd.) O tyto publikace byl obrovský zájem na všech univerzitách a tak se výměnou dostaly do naší knihovny různé chybějící publikace.
Jedná se o období, daleko přesahující druhou světovou válku. Je zde kontinuita dlouho před a po roce 1918. Významné postavy, s nimiž se setkáváme v průběhu 2. světové války začali svou vědeckou dráhu často již před rokem 1914. Válečné období zaujímá v této souvislosti nejkrušnější, ale jen okrajovou kapitolu.
Jak se zdá, vztahy mezi českou a německou komunitou na této části university nebyly nikdy zvláště vřelé. Byly jednak ovlivněny spíše introvertním charakterem zůčastněných, ale I celkovou atmosférou 19. století. Něměčtí botanici pocházeli a byli vázáni na různé university v Rakousku a Německu, odkud byli take vysíláni do Prahy v rámci jakési obměny kádrů. To bylo zřejmě obvyklé v celé Evropě. Pobyt Einsteina patřil pravděpodobně do stejné kategorie, dnes označované jako "visiting professor". Podobně, ale spíše na dlouhou dobu se do Prahy dostal také G. Beck von Mannagheta. (viz L. Kováčik a D. Mollenhauer, nemám jejich publikaci o algologických celebritách po ruce). Jeho vědecká činnost není příliš významná, byl spíše cestovatel a z našeho území se zajímal o Krkonoše. Pobyt v Praze, v té době velmi provinciální, musel být pro významné vědce spíše trestem. Nelze zapomínat, že řada vědeckých pracovníků skončila na bojištích 1. světové války. (Např. Belar - Bělař, který studoval jádra řas a protist.)
Z české vědecké komunity konce 19. století vynikl hlavně Antonín Hansgirg. Jeho základní dílo (1889, 1892), Prodromus českých a moravských řas, byl záhy přeložen do němčiny a stal se významným dílem evropské algologické klasiky. Sám Hansgirg nakonec skončil ve Vídni.
Léta německé okupace (1939-45) probíhala po uzavření vysokých škol zřejmě zprvu ve stejných kolejích, jako dříve, ale s vyloučením českých i některých německých kolegů. Např. Pringsheim, zakladatel sbírky kultur řas ve Viničné 5) záhy emigroval do Anglie a postupně založil sbírky řasových kultur v Cambridge, po válce i v Göttingen. Obě sbírky trvají stále. Byla zde i řada dalších významných osobností, zejména ve Viničné 5. (mluvím o těch, kteří studovali sinice a řasy).
A. Pascher začal publikovat v r. 1913, s maximem ve 20 - koncem 30. let. Převzal redigování časopisu Archiv f. Protistenkunde a tento časopis vycházel od té doby v Praze. Pascher do časopisu vydatně přispíval, tím se stalo toto periodikum velmi významné a po válce asi až do roku 1990 pokračovalo jeho vydávání v nakladatelství Fischer Verlag, Jena (pokračováním je Protist). Dalším jeho dílem bylo 2. vydání mnohosvazkové řady klíčů "Süsswasserflora von Deutschland, Osterreich und der Schweiz" (pokračování po r. asi 1965 redigoval také H. Ettl). Pascher kromě toho napsal monografii "Heterokonten" (1937).
Pascher napsal svůj životopis, který měl být uveřejněn po 30 letech v Archiv f. Protistenkunde. To se take stalo, najdeme jej v naší knihovně, myslím, že v ročníku 1953. V životopisu není žádná zmínka o vlastních politických názorech, spíše o jeho zálibách v gotice, houslích a vysvělení jeho evolučních teorií.
Pascher zahynul revolučních květnových dnech, jeho manželka, o které pamětníci říkali, že byla přesvědčená nacistka, se otrávila kyanidem. Nějak se jí to nepovedlo, kyanid byl zvětralý, ale stejně zemřela.
Pascher byl členem NSDAP, ale jak se zdá, nebyl příliš politicky angažovaný. Podle zahradníka, pana Šubíka, který pod ním pracoval, byl sice přísný šéf a zahradníky honil, ale nikdo ze zahrady nebyl poslán na práce do Říše. P. rozuměl, ale zásadně nemluvil česky. Setkal se např. s B. Fottem v nějaké odborné věci, byl velmi korektní. Měl jsem v ruce P. soukromou korespondenci, v níž se na něj obraceli příbuzní vojáků z fronty s žádostí o pomoc.
Prof. Daumann mi řekl, že v Záp.Německu byl po válce soud, kde se projednávaly okolnosti smrti Paschera. Svědčil tam nějaký topič z katedry. Výsledkem byl výrok soudu, že se jednalo o vraždu a zřejmě i o rabování v ústavu.
Jiný člen tehdejší katedry, Viktor Czurda - Denk, byl sice nadaný pro studium řas (napsal díl "Zygnematales" v díle Süsswasserflora …), ale za války byl jako okrskový stranický funkcionář (Gauleiter), velmi nebezpečný. Profesor Daumann vyprávěl, jak moc se tohoto pána všichni báli. Po válce skončil špatně. Někdo ho poznal na Karlově náměstí, kde ho lidé začali kamenovat, pak byl odvezen v těžkém stavu na Pankrác a tam zemřel.
Dnes je poměrně těžké zjistit jména, dílo a osudy lidí, kteří prošli během války německým botanickým ústavem. Pokoušel jsem se o něco s pomocí Archivu UK. V době, kdy jsem na žádost německého kolegy hledal nějaké údaje o A. Pochmannovi, řekl mi nešťastný archivář, že je na všechno sám a vyhledávat údaje nemůže.
Tolik k vašemu článku o Einsteinovi.
S pozdravem, Tomáš Kalina