Ostrovy chladu nad oceány tropické zeleně

V průběhu čtvrtohor procházela Země celou řadou dob ledových a meziledových, někdy ovšem není jednoduché z geologického záznamu přesně určit délku jejich trvání či rychlost a četnost střídání. A jako ještě důležitější otázka se biologům jeví, jaký dopad mělo střídání glaciálů a interglaciálů na život. Část této historie ale umíme vyčíst i ze současného rozšíření druhů a větších fylogenetických linií. Kupříkladu u nás můžeme nalézt glaciální relikty – druhy vyskytující se ve zdejších horách nezvykle na jihu oproti běžné severní oblasti rozšíření. Jedná se například o ostružiník morušku, běžně rozšířený v tundrách a rašeliništích subarktické oblasti severní polokoule, který má u nás v Krkonoších jeden z nejjižnějších výskytů v celé Evropě. Mezi další známé příklady patří všivec sudetský, blatnice bahenní nebo z řad živočichů šídlo horské.

Můžeme stopy předchozího střídání klimatických období a jím vyvolaných migrací najít i v tropických oblastech? Vrcholky vysokých hor v tropech jsou dnes oddělenými ostrovy chladného klimatu tyčícími se nad nížinným mořem tropické flory takové, jakou si ji většinou představujeme – tropickými deštnými lesy. Tak tomu ale nebylo vždy. Během glaciálů se lesy zřejmě vyskytovaly ostrůvkovitě; vysokohorské druhy se dostávaly do nižších nadmořských výšek a mohly pro ně vhodným bezlesím volně migrovat na delší vzdálenosti mezi dříve oddělenými horami. Po nástupu interglaciálu pak docházelo k opětovnému vzniku ekologicko-klimatických bariér mezi jednotlivými horskými lokalitami.

Kolumbijské paramo je bohaté na druhy velice zajímavé z botanického i biogeografického hlediska. Zdroj: Luis Peréz via Wikimedia Commons

Petr Sklenář ve spolupráci s Ingou Hedbergovou a Antoinem Cleefem shromáždil seznamy druhů rostlin vyskytujících se na sedmi velehorách v rovníkových jihoamerických Andách, ve východní Africe a na Nové Guineji. Díky tomu bylo možné srovnat mezi sebou jak jednotlivé hory v téže oblasti, tak obecně tyto regiony. Již z dřívějších studií vyplynulo, že jihoamerické parámo (místní název pro oblast mezi linií trvalého sněhu a horní hranicí výskytu lesa) je z nich druhově nejbohatší, zatímco Afrika nejchudší. Hlavní z možných příčin je relativní izolovanost a celkově malá rozloha osamocených afrických velehor sopečného původu; v Jižní Americe i na Nové Guineji oproti tomu nalezneme celá horská pásma, z nichž vystupují jednotlivé vyšší vrcholy. Během chladnějších period tak tato pásma mohla poskytovat lepší migrační trasy, obzvláště rozlehlé a severojižně orientované Andy, kde tak mohlo nejlépe docházet k imigraci druhů až z mírného pásma.

Nejvyšší absolutní počet druhů se z trojice oblastí nacházel v Africe – ovšem po korekci na rozlohu studované plochy (počet druhů s plochou rostl ve všech třech regionech) se nejbohatší ukázala flora jihoamerického paráma, fascinujícího regionu bohatého nejen diverzitou rostlin, o níž pojednává i španělská publikace Květena parámos, na níž se Petr Sklenář podílel. Zajímavé je také, že rody v Andách jsou v průměru bohatší na druhy – patrně tam tedy docházelo k intenzivnější speciaci než v ostatních regionech. Z jakého důvodu tomu tak ovšem bylo? Zřejmě právě rozloha a orientace And dovolovaly nejvýraznější kontrakce a expanze příslušných biomů, což mohlo nastartovat speciační události.

V Andách také nejčastěji docházelo k výskytu druhu pouze na jediné ze zkoumaných hor, což koresponduje s dřívějšími daty týkajícími se značného endemismu v této oblasti. Oproti tomu v Africe byl výskyt druhů na všech sedmi horách mnohem častější než v Jižní Americe i na Nové Guineji. Diverzita mezi lokalitami tam byla nejnižší, zatímco v jihoamerických lokalitách nejvyšší. V případě všech tří regionů se výrazně projevilo, že bližší hory si byly druhovou skladbou podobnější než vzdálenější – ale Jižní Amerika vykazovala nejvyšší podobnost i na větší vzdálenosti, pravděpodobně díky již zmiňované snazší migraci v Andách. Nová Guinea ve srovnání typicky představuje „střední proud“; v tamním prostředí dochází k migraci nejspíše sice snáz než v Africe, ale rozsahem se zdaleka nerovná Andám a vzhledem k poloze na ostrově je tam obtížnější migrace z kontinentů. Studie tedy potvrdila většinu očekávání a zároveň poskytla hlubší vhled do dynamiky šíření druhů ve vysokohorských oblastech tropů – díky čemuž můžeme časem snad lépe porozumět i biodiverzitě a migracím v průběhu různých klimatických epoch celkově.

Sklenář, P., Hedberg, I., & Cleef, A. M. (2014). Island biogeography of tropical alpine floras. Journal of Biogeography, 41(2), 287-297.

Julie Nováková