Přesný matematický popis závislosti počtu druhů na velikosti studované plochy je důležitý při odhadech současného vymírání druhů. Víme-li například, jak se zmenší plocha pralesa vlivem kácení, měli bychom umět přibližně určit, jaké procento druhů vyhyne.

Vztah mezi plochou a počtem druhů je ovšem složitý a pro každou oblast na Zemi a každou skupinu organismů vypadá jinak. Výsledky rozsáhlých výzkumů dosud nevedly k formulaci žádného obecně platného pravidla, které by pomohlo odhadnout počet žijících (nebo naopak vymřelých) druhů na různě velkých plochách. Nová studie česko-amerického týmu ovšem naznačuje, že jisté obecné zákonitosti rozšíření druhů existují.

David Storch z Centra pro teoretická studia (společného pracoviště Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR) a z katedry ekologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy spolu se svým bývalým studentem Petrem Keilem a jeho současným spolupracovníkem z Yaleovy univerzity Walterem Jetzem analyzovali rozšíření všech druhů obojživelníků, ptáků a savců na všech kontinentech.

Zjistili, že závislost mezi počtem druhů a plochou je pro všechny tyto skupiny vyjádřena křivkou podobného tvaru. Navíc si všimli, že konkrétní průběh křivky výrazně závisí na velikosti areálů rozšíření - tedy na rozloze území, kde se konkrétní druhy vyskytují. Například jednotlivé druhy obojživelníků mají obvykle menší areál než savci a ptáci a jejich počet druhů roste s plochou rychleji, než je tomu u ptáků a u savců.

Vědci proto zkusili ve výpočtech zohlednit průměrnou velikost areálů příslušné skupiny živočichů na daném kontinentě. Získali univerzálně platný matematický vztah mezi plochou a počtem druhů. "Díky nově objevenému vztahu by mělo být možné z dostupných dat lépe odhadovat počet druhů na určitém území," vysvětluje docent Storch.

_{Impala (Aepyceros melampus) patří k nějběžnějším antilopám, žije v nejrůznějších typech prostředí. Klubák červenozobý (Buphagus arythrothynchus) je zatím také celkem široce rozšířen, ale vzhledem k tomu, že je potravně vázán na hřbet velkých savců, jimž vykusuje ze srsti parazity, je jeho osud svázán s osudem těchto dnes už čím dál vzácnějších zvířat.}

Nežijí nikde jinde

Další část analýzy se zaměřila na endemické druhy, které se vyskytují jen na jednom území (například v Alpách nebo na jediném rašeliništi) a nikde jinde. Endemity jsou při odhadech vymírání klíčové: když zničíme danou plochu se všemi druhy, které se na ní vyskytují (například vykácíme prales), právě endemické druhy definitivně vymřou. Česko-americký tým ukázal, že souvislost mezi plochou a endemickými druhy je překvapivě jednoduchá. Zatímco počet široce rozšířených druhů roste se zvětšující se zkoumanou plochou stále rychleji, počet endemitů roste zhruba přímo úměrně s velikostí plochy.

"Počet druhů ohrožených vyhynutím je proto přímo úměrný ploše, které hrozí zničení," píší autoři. Zároveň však upozorňují, že tato jednoduchá závislost nemusí platit v menších prostorových měřítkách, která jsou pro ochranu přírody zpravidla klíčové.

Studie se navíc zabývá pouze přímým vlivem devastace území, tedy druhy, které vyhynou, protože zmizí jejich životní prostředí. V reálných situacích je však třeba počítat i s řadou sekundárních efektů. Vyhynutí jednoho druhu totiž může odstartovat řetězovou reakci a ovlivnit i další součásti ekosystému. Vyhubení predátora například způsobí namnožení jeho kořisti, na což doplatí další druhy, které tomuto najednou zvýhodněnému organismu slouží za potravu nebo s ním konkurují o stejné zdroje.